Ve složité chvíli jsme nezůstali sami. Na pomoc přispěchaly naše děti, i když jsme měli mnohé spory. Blízkost smrti nás semkla zase v rodinu.

Vdávala jsem se z lásky a za svým manželem jsem odešla daleko od své rodiny. Záhy se nám narodily děti. Můj muž měl v tu dobu nastartovanou skvělou kariéru právníka. Obětovala jsem se ráda.

Přerušila jsem studium medicíny a nastoupila do nemocnice jako zdravotní sestra. Role matky a obětavé manželky se pro mě stala životním posláním. Své pracovní ambice jsem potlačila.

Nikdy jsem toho nelitovala, i když mi to děti vyčítaly. Jejich táta na ně neměl sice nikdy mnoho času, ale byl tím, kdo rodinu živil a uměl se postarat.

Společný podzim života

Děti jsme vychovali dobře, i když to dávaly za zásluhu mně. Dcera se provdala do Německa a založila rodinu. Syn odešel do Prahy a živil se jako umělec. S manželem jsme zůstali sami. Plánovali jsme si krásný podzim života.

Jak budeme spolu cestovat, užívat si každé chvilky a volného času. Náš odchod do penze se ale proměnil v děsivou noční můru.

Manžel začal zapomínat

Nevím, nakolik se na problémech mého muže podepsala psychika, ale jen krátce po jeho odchodu do důchodu začal zapomínat. Stále jsem ještě pracovala v nemocnici a služby se pro mě stávaly strašlivou psychickou zátěží. Co se děje doma v mé nepřítomnosti?

Síly mi ubývaly

Manžel mě dlouho do noci nutil sledovat spolu s ním televizi. Ve tři ráno mě už budil slovy, že přichystal snídani. Musela jsem vstát a snídat. Cítila jsem, jak mi ubývají síly.

Stále jsem si ale říkala, že to bude spánkovým deficitem, že se z toho vyspím, a bude zase všechno v pořádku. Tak tomu bylo několik měsíců až do dovolené, která mi zachránila život.

Strašlivá diagnóza

S manželem jsme odjeli k dceři do Německa. Ta se zhrozila, jen mě na nádraží uviděla. Byla jsem prý bílá jako smrt. Ani jsem nevybalila kufr, a ještě ten večer mě odvezla do nejbližší nemocnice. Podle místních lékařů v poslední chvíli.

Červených krvinek ve mně bylo už téměř jako v mrtvole. Se strašlivou diagnózou leukémie mě převáželi sanitou zpátky do Čech. Do nemocnice, kde jsem celý život pracovala.

Léčba

Čekala mě dlouhá léčba a boj o život. Neštěstí rádo přichází ve velkém a útočí z mnoha stran. Tak tomu bylo i v tomto těžkém čase. Manželovi můj zdravotní stav na pohodě nepřidal. Začal zapomínat ještě víc.

Děti nám musely pomoci

Během jediného týdne volali známí, sousedé a přátelé, že jej nalezli na nejrůznějších místech našeho města v ranních hodinách promrzlého sedět v parku či na lavičce. Nepamatoval si, kde bydlí a ani kdo je. Syn musel zrušil pracovní závazky a okamžitě přijet, aby se o otce postaral.

Musí do ústavu!

Po několika týdnech si pro manžela přijela z Německa dcera. Tak se o tatínka střídali, zatímco já nevěděla dne ani hodiny, jak se můj zdravotní stav vyvine. Velké šance mi nikdo nedával. Situace se stala neudržitelnou.

Syn se dostal do existenčních problémů, dcera byla vytížená malými vnoučky a hlídat tatínka bylo už nad její síly, a tak padl strašlivý ortel. Otec musí do ústavu! Diagnóza – rychle postupující Alzheimerova choroba.

Nemohla jsem ho nechat samotného

Zpráva, kterou mi rodinná rada sdělila, byla pro mě strašná. Ještě hroznější ale bylo setkání s manželem. Apaticky seděl ve společenské místnosti ústavu, který mu děti vybraly, a netečně hleděl před sebe. Takového jsem ho neznala.

Nereagoval na doktory ani na okolí. Až když jsem promluvila já. Celý se rozzářil, vyskočil a objal mě. A řekl: „Už jsem se bál, že tě nikdy neuvidím! Jsi moje největší láska!“ V tu chvíli jsem věděla, že tu nemůže zůstat sám.

Bojovala jsem za nás

Tomu, kdo věří na zázraky, se zázraky prý dějí. Já jsem si svůj boj s těžkou nemocí vybojovala. Velkou roli v tom určitě sehrála psychika. Skutečnost, že jsem bojovala nejen za sebe, ale také za manžela, mou životní lásku. Tím ale zázraky neskončily.

Nejšťastnější na světě

Jakmile jsem se vrátila do běžného života a vzala si svého muže domů, začal se jeho stav rychle zlepšovat. Vyšetření na Alzheimerovu chorobu prokázala, že tuto nemoc nemá a nikdy neměl.

Všechno bylo zřejmě vyvoláno psychikou a těžkým traumatem, který můj muž prožíval. Dnes si konečně užíváme nádherného podzimu našeho společného života, jak jsme si plánovali a přáli.

Eva T. (69), Plzeň