Já tedy vydržím dost, když na to přijde, ale tentokrát jsem měla namále. Pořád něco chcete a ono to nejde.
Anajednou blesk z čistého nebe! Možná už tušíte, že jde o nejdůležitější krok mého života. Ano, svatba. Žili jsme se Davidem několik let, když jsem se zmínila, že by bylo dobré se vzít. „To by bylo,“ souhlasil. A tím to haslo.
Pochopila jsem
Prostě se mu nechtělo do chomoutu, jak manželství říkal. Měl to zažité z dětství, v jejich rodině bylo manželství chomout, a basta.
Pochopila jsem, že to nebude jen tak Davida přesvědčit, že ten papír, který mu tak na tom všem vadil asi nejvíc, by se nám mohl hodit. Takže naše děti měly jeho jméno, protože byl hrdým otcem a ke všem se hlásil. Kdybychom se vzali, vyšlo by to nastejno, tohle mě netrápilo.
Pádný argument
Ale už když jsem za ním musela do nemocnice, tak nastal problém. Jen díky sestřičce, která je naše sousedka, mě nakonec k němu pustili. Jinak by neměl šanci ani na pomeranč. David v tom žádný problém neviděl. Paní Stáňa nás přece oba zná, tak co?
Jenže ošetřující lékař už nebyl tak vstřícný. Nesmí mi prý nic říct, když nejsem z rodiny. Na papír v nemocnici napsal, že o všem může vědět Miluška. A pan doktor mi oponoval, že netuší jaká Miluška.
Že by každá taková chtěla vyzvídat lékařské tajemství, a to přece nejde. „Neznám jiné Milušky,“ povzdechla jsem si a pan doktor se pousmál. „A co Voborníková?“ A já zalapala po dechu.
Kámen úrazu
Proč by si právě ta měla zjišťovat, jak na tom můj David je? Nemají spolu nic společného! „To je taková hypotetická úvaha,“ nadhodil pan doktor. Neřešila jsem to dál, museli jsme počkat, až David ten papír opraví.
Když byl po operaci, tak to ještě nešlo. Věděla jsem od sestřičky Stáni, že je po operaci a v pořádku, ale víc mi také neřekla. Prý se to nesmí, i když nás oba dobře zná. Předpis je předpis.
Byl vedle
Davida pustili z nemocnice, mohla jsem ho vyzvednout, to už problém nebyl. „Vidíš, cos to natropil,“ vyčítala jsem mu. „Příště to nechci zažít!“ Koukal se na mě jako hříšník a v očích mu hořely plamínky. „Příště už nebude!“ řekl a vypadalo to jako slib.
„Už budu jenom zdravý jako řípa a teď to nebudeme řešit!“ Má být v klidu a on doktora poslechne. „I kdybychom se měli rozvést!“ argumentoval. Nějak mu nedošlo, že nejsme sezdaní.
Otázka jako sprcha
Dětem táta ten týden, co byl pryč, chyběl. Vítaly ho, jako by se vrátil z konce světa nebo dokonce z onoho světa. Máma, která kolem nich skáče celé dny, je všední, to táta, to je svátek! Měla bych žárlit, ale vím, že nás mají rády oba.
Jen si nechtějí nějak zadat s tou láskou a náklonností ke mně. Pak přišel ze školy ten nejmladší, Lukáš. Byl naštvaný a zaražený. Nevypadlo z něho kloudného slova ani u večeře. Asi nešťastná láska, pomyslela jsem si.
Jenže pak Lukáš ze sebe vysoukal neskutečnou otázku. „Tati, proč jste se s mámou ještě nevzali?“
A je rozhodnuto
Zaskočilo to i Davida. „No, nějak nebyl čas!“ podezřele rychle odsekl. „Na to mít tři děti jste čas měli?“ provokoval Lukáš. To není nešťastná láska, to je puberta. Dát dospělým najevo, že nejsou dokonalí.
Lukášovi spolužáci jsou z rozvedených rodin, nebo jsou jejich matky samoživitelky. Ale jen on má oba rodiče doma, ale nejsou manželé! „To přece není normální,“ sdělil nám Lukáš. Davida málem trefilo. A pak zasáhl i mě.
„Miluško, musíme se vzít, jestli mě teda chceš,“ zvolal jako na divadle. Měla jsem za to, že si dělá legraci. „Vážně, vezmeš si mě?“ opakoval. Moc romantická ta žádost o ruku nebyla, ale kývla jsem.
Miluška P. (55), Prachatice
