Na zahradě nám rostla košatá lípa, rádi jsme sedávali na lavičce v jejím stínu. Netušili jsme, že mohutný kmen skrývá velké tajemství.
Lípa je nádherný strom a navíc posvátný. Slované k němu vzhlíželi vždycky s velkou úctou, v mnoha městech je lípa tím nejstarším stromem v širokém okolí − hned po dubu, který bývá často rozražený bleskem.
Co by to bylo za dub, kdyby do něho alespoň jednou neudeřil blesk, říkala babička. Viděla jsem prastaré rozervané duby, které byly ovázené řetězy, jak se do nich blesky za staletí trefovaly. Lípu si tak často blesk nevybírá. Proto bylo s podivem, že jednou udeřil blesk do té naší na zahradě.
Tajemství
Sázeli ji kdysi dávno naši předkové, aby náš rod chránila. I babička a maminka měly ten strom ve velké úctě. Já už mu vděčila spíše za ten skvělý čaj z lipového květu a sirup proti kašli, který mi jako dítěti moc chutnal.
Že by se ale v jeho kořenech nacházelo něco, co tam v dávných dobách naši předkové ukryli, to nás nikoho ani ve snu nenapadlo.
Už se o tom v našem rodě nevědělo, ani v rodinné kronice, kterou psal můj dědeček, nic takového nestálo. Musel to tam ale dát někdo z našich dávných předků. Ovšem kdy a proč?
Babička prosila
Pamatuji si, jak často vysedávala pod stromem moje babička a modlila se, aby nás naše lípa nepřestala chránit a aby nám pomohla ve chvíli, kdy se od nás štěstí odvrátí. Ten den, kdy se stal zázrak, jsme opravdu procházeli těžkým obdobím.
Vichr nám vzal střechu, která byla i tak děravá, potůček, co protéká kolem naší zahrádky, se rozlil přes záhonky až k nám do sklepa a zničil nám veškerou úrodu, já byla na mateřské s druhým dítětem a manžel byl dlouhodobě bez práce.
Žili jsme pouze z mé mateřské a jeho občasného melouchu. Už jsem nevěděla, co prodat, abychom měli na jídlo. Ani ta zahrádka nás tentokráte nezachránila, bylo po úrodě!
A tehdy v noci, děti už spaly, jsem seděla s manželem na terase, cucali jsme spolu laciné krabicové víno a dívali se na hvězdy, jestli náhodou nějaká nepoletí a my budeme prosit o splněné přání.
Najednou se zvedl vítr a zničehonic se přihnal mrak, který zatemnil měsíc. A pak z toho mraku šlehl blesk, který osvítil celé okolí. Země se otřásla, protože blesk zasáhl naši lípu. Začala hořet. Naštěstí se hned vzápětí strhl liják, který si s ohněm rychle poradil.
Poklad!
Bouřka se přehnala rychle a my šli spát. Ráno se šel manžel podívat, co provedl blesk s naší lípou. Přiběhl zpátky domů, jako by ho trefili prakem. Chytl mě za ruku a vlekl ven. „Poklad!“ sípal. „Pod lípou je poklad!“ nečekala jsem a běžela taky.
Lípa byla částečně vyvrácená a pod jejími kořeny v rozbahněné půdě seděla jako ten hříbeček malá truhlička. Když jsme ji otevřeli, našli jsme v ní několik moc pěkných šperků, které nám v tu dobu vytrhly trn z paty. Jeden z nich jsem si nechala na památku.
Iveta (62), Liberec