Koukala jsem z okna a napadlo mě, že se půjdu projít. V parku jsem našla nejen zatoulaného pejska.

Měla jsem za sebou rozchod, který mě hodně bolel. V mém srdci bylo najednou prázdno a já se ocitla sama v bytě, který ještě donedávna hýřil životem. Bylo mi smutno. Každý večer jsem sedávala u okna a koukala na nedaleký park.

Hlava plná vzpomínek

Jednoho večera jsem se uvelebila na svém tradičním místě s velkým hrnkem čaje a podívala se ven. Měsíc byl opravdu obří. Došlo mi, že musí být úplněk. Byla to fascinující podívaná a nedivím se, že lidé za úplňku zažívají zvláštní stavy.

Já jsem cítila melancholii. Vzpomínala jsem na věci, které jsem prožila, i na lidi, co už nepatřili do mého života. A napadlo mě, že se půjdu projít. Díky úplňku to venku vypadalo na romantickou procházku, což mi samotné nehrozilo.

Ale chtěla jsem se projít parkem a vnímat měsíc víc než jen přes okno. Park byl prázdný, ale z nějakého důvodu jsem neměla strach. Možná to bylo tím úplňkem, který všechno ozařoval, možná tím, že jsem měla hlavu plnou myšlenek.

Ztracený pejsek

Tiše jsem se procházela, když jsem najednou zaslechla kňučení. Zvedla jsem hlavu a spatřila u jedné z laviček sedět malého pejska. Koukal na mě, zakňučel a trochu poposedl. „Copak, ztratil ses?“ zeptala jsem se ho. Pejsek zavrtěl ocáskem.

Přišla jsem k němu a pohladila ho. To už vrtěl ocáskem bez přestání. „Kde máš páníčka?“ zeptala jsem se ho a rozhlížela se kolem. Nikde nikdo nebyl. Nevím, co mě to napadlo, ale řekla jsem tomu pejskovi, že půjdeme hledat pána. Poslušně šel se mnou.

Procházeli jsme se spolu parkem, když jsem v dálce zahlédla osamělou postavu. Ta něco volala, a když nás spatřila, ozvalo se zapískání. To už ale pes dávno utíkal k té postavě. Slyšela jsem, jak pejsek radostně štěká na svého páníčka. Potěšilo mě to.

Nevím, co bych si s ním počala. Dát ho do útulku? Bylo deset hodin v noci. Ze zamyšlení mě vytrhl cizí hlas. „Moc vám děkuji, že jste ho našla. Píďa se mi zaběhl, když jsem ho pustil, ať si trochu protáhne nohy,“ říkal mi chlap, který viditelně hýřil radostí.

Večerní procházky

Pes kolem něj poskakoval a vesele štěkal. „On se jmenuje Píďa?“ rozesmála jsem se. Muž se na chvíli zatvářil rozpačitě. Pak mi začal vykládat, že si ho vzal z útulku a na jiné jméno neposlouchá. To mě tak pobavilo, že jsem zapomněla na své starosti.

Procházeli jsme se ještě dlouho a já zjistila, že Píďův páníček se jmenuje Marek, je mu čtyřicet dva let a je rozvedený. No a od té doby se spolu procházíme každý večer…

Lucie T. (50), Praha