Někdo by možná řekl, že jsem mrcha. Ale já se za to nestydím. S manželem jsme spolu už skoro čtyřicet let. A to i přesto, že není jediným v mém životě. Prostě to tak mám.
Každý řeší problémy, jak umí. Já se rozhodla to řešit po svém! Různé neshody a krize v manželství běžně řeším nevěrami. Nic s tím nenadělám. „Klidně se vztekej, já se ti pomstím po svém,“ říkala jsem si vždy v duchu, když už dusno u nás bylo k nedýchání.
Manžel nikdy nic netušil, naše manželství tak bylo v podstatě normální. Dokonce bych řekla, že lepší než mnohá jiná v mém okolí. Možná někdy snad měl nějaké pochyby, ale to se dalo lehce srovnat. On totiž miluje klid.
To, že mě někdy vytáčí, k toho jeho klidu nějak patří. A tím mi leze na nervy. Hádali jsme se vždycky tak nějak zvláštně. Nekřičeli jsme na sebe, jen drmolili mezi zuby vzájemné výtky.
Konkurence mě probrala
Měli jsme spolu dvě děti a celkem normálně si užívali života. Až jednou na firemním večírku začala mého manžela ostentativně balit taková mladá a přitažlivá blondýna. Hned jsem zpozorněla.
Hned na začátku večera jsem si jí totiž sama všimla, protože nádherně tancovala. Všichni chlapi nad ní slintali a já těžko snášela konkurenci, na kterou jsem neměla.
A k tomu si ještě bude dělat zálusk na mého manžela? I když mi leze na nervy, je to přece jenom můj manžel. Žádná jiná mi do revíru nepoleze!
Snažila jsem se polepšit
Hned jsem si svého muže začala jinak hledět! Trochu se překvapeně ošíval, ale nakonec se bavil docela dobře. Jako už dlouho ne. Nakonec z toho byl moc povedený večer, já si své teritorium uhájila, a dokonce i sex byl tehdy po dlouhé době nádherný.
Ale také jsem se ten večer rozhodla, že se starým životem skoncuji. Už nebudu vyhledávat nahodilé milence jako pomstu manželovi. Budu žít jako každá jiná spořádaná manželka a nebudu svému muži lhát a dělat z něj paroháče. Hádky se dají přece řešit i konstruktivně.
Chvíli to šlo
No, nějakou dobu to dokonce i fungovalo. Ani mi nějak vůbec nechybělo vymýšlení stresujících lží a útěky z domova, které jsem maskovala cvičením nebo srazem s kamarádkami.
Konečně jsem si mohla upřímně přiznat, že se nám povedlo vytvořit fungující vztah, který klapal čím dál lépe, a my si začali skutečně rozumět. I ty hádky nějak ustaly, jako bychom se oba zklidnili.
Osudná chyba
Děti odešly z domova a my byli pyšnými rodiči, hrdými na to, co jsme z nich dokázali vychovat. Starší syn má svoji vlastní firmu a mladší dcera je veterinářka. Bohužel tato pohoda vzala zasvé s příchodem nového kolegy do naší firmy. Okamžitě mě uhranul.
I když jsem se tomu bránila, tak jsem to nezvládala. Nedokázala jsem odolat jeho komplimentům, dárečkům a projevům náklonnosti. Prostě mi to dělalo dobře.
Zřejmě i díky tomu, že děti už nebyly doma a nikdo mě už nijak zvlášť nepotřeboval, nebylo těžké mě zblbnout. S manželem jsme měli doma sice pohodu, ale nějaká vášeň a dokazování zájmu o druhého to už rozhodně nebylo.
Spíš to byl takový přátelsko-sourozenecký vztah. Těch výjimek bych spočítala na prstech jediné ruky. Najednou se ve mně ozvalo moje staré já. Předsevzetí nepředsevzetí, vše marné.
Zblbla jsem
Marně jsem si stále připomínala, že tohle mám už za sebou a nechci znovu spadnout do lží. Opravdu jsem s tím pokušením bojovala, seč mi síly stačily.
Když jsem se chystala na výroční oslavu firmy a stála jsem před zrcadlem, malovala se a vlnila si vlasy, jsem doteď přesvědčená, že jsem to nedělala cíleně pro kolegu, ale asi někde v podvědomí jsem to měla.
A musím přiznat, že jsem se soustředila i na výběr spodního prádla. I když jsem pak vlastně v tom alkoholovém opojení ani nevěděla, co mám na sobě a jestli mi podprsenka ladí s kalhotkami. Stalo se tedy to, co se stát muselo!
Proč jsem se přiznala?
Vlastně si to ani nepamatuji. Jen se mi vybavuje, jak na závěr na mě Tomáš mrkl a řekl větu, která mě probrala: „Bylo to fajn, kočko! Díky!“ Připadala jsem si v tu chvíli použitá a ponížená a nemohla se na sebe podívat! Cítila jsem se hnusně.
A protože jsem se před lety rozhodla, že už manželovi nebudu nikdy lhát, musela jsem se mu přiznat. Nebylo to pro mě ani pro něj zrovna jednoduché. Svého manžela jsem svojí nevěrou hodně ranila.
Marně jsem se mu snažila omlouvat: „Promiň mi to, prosím, byla jsem opilá a ani si to nepamatuji,“ přiznala jsem a sama musela uznat, jak hloupě to zní.
Bere to jako velkou zradu
Nezačal hned mluvit o rozvodu nebo stěhování, ale i tak jsem viděla, že ho to velmi trápí. Co byly proti tomu naše hádky! Asi čtrnáct dní se mnou nemluvil. Chtěla jsem to s ním probrat už tolikrát, bohužel vždy jen vedu monolog.
Neustále se mu snažím vysvětlit, že to byl velký omyl a úlet, který se už nikdy nebude opakovat. „Moc o tebe stojím, stále tě miluji a určitě chci náš vztah obnovit a vrátit do zajetých kolejí!“ opakuji mu stále.
Je fakt, že mi přijde hloupé, že po tolika nevěrách v mládí, o kterých nic neví, bych najednou měla přijít o manželství kvůli jednomu blbému sexu s arogantním, namyšleným frajírkem. Tak teď kolegu vidím.
Ten se totiž zase už poohlíží jinde a mě od té doby téměř ani nepozdraví. Kdykoliv ho potkám, připadám si zas a znova trapně. Vždycky mě napadá jediné: je to prostě blbec!
Stala se ze mě hospodyňka
Já se zatím doma snažím zachránit, co jsem si sama pokazila. Říká se, že láska prochází žaludkem. Proto pravidelně vařím vše, co má manžel rád. Doma mám pořád naklizeno a napečeno. Nikam nechodím, jenom do práce a domů.
A samozřejmě už lituji, že jsem si vše raději nenechala pro sebe. Dostala bych za vyučenou od kolegy, ale doma bych měla svatý klid a pohodu.
Je fakt, že jsem si alespoň přestala brát práci domů, protože už neusiluji o to, strhnout na sebe pozornost za každou cenu a třeba i skvělými pracovními výsledky. Vždy trávím svůj volný čas tak, aby můj stále ještě manžel viděl nebo věděl, kde jsem a co dělám. Nechci, aby třeba začal přemýšlet o tom, jestli nejsem zase s nějakým mužem.
Nechce se mnou spát
Dnes už vím, že udržet vztah a získat zpět partnerovu důvěru není jednoduché. Ano, už jsme zvládli alespoň malý pokrok, ale pořád to není tak, jako to bývalo dříve.
Manžel se mnou už mluví, smějeme se, chodíme spolu na večeře a za kulturou, ale pořád nám ve vzduchu něco visí. Také jsme se spolu od té doby ještě nemilovali. Když jsme spolu můj úlet řešili naposledy, tak mi přiznal, že pro něj bude těžké začít mi zase věřit.
„Miluji tě, ale je to pro mě rána pod pás,“ přiznal se nedávno. A já mu bohužel úplně rozumím.
Je to teď všechno jen na mně
Pokud chci náš vztah obnovit, musím Marka přesvědčit, že mi může důvěřovat. „Rozhodla jsem se, že dám v práci výpověď,“ nadhodila jsem včera. Jen udiveně vzhlédl od novin.
Moc dobře totiž ví, jak by pro mne byl takovýto krok náročný, protože svoji práci miluji a jsem tam spokojená. Jsem ochotná udělat vše. Přece nezůstanu na stará kolena sama.
To bych pak nemohla ani do důchodu, protože bych musela dřít až do smrti, abych vůbec vyšla. To si tu práci raději odřeknu už teď! Za svoji chybu ale už dle mého pykám hodně dlouho. Další půlrok už to asi nevydržím.
Začínám přemýšlet, že by mi možná pomohl nějaký psycholog… Jen se trochu obávám, aby to nebyl nějaký mladý a přitažlivý chlap!
Jana B. (54), Most
