Na škole jsme se s kamarádkou Mirkou seznámily s Vlastou, která působila zvláštně. Všude s sebou nosila kámen s okem.
Bydleli jsme na jedné malé moravské vesnici. Jednoho dne se do sousedního domku přistěhovala nová rodina. Měla stejně starou holku jako já. Vlasta budila velmi zvláštní dojem. Takový tajemný.
Tehdy jsme si s kamarádkou Mirkou hrály u rybníka. Vlasta k nám mlčky přišla a hned se zeptala: „Chcete něco zažít?“ S Mirkou jsme na sebe koukly: „Jasně, proč ne.“
Kámen s okem
Vlasta nás zavedla k sobě domů. Naše kroky směřovaly na půdu. „Ráda bych vám něco ukázala,“ řekla a sáhla do kapsy. „Kámen, no a co?“ opáčila Mirka. Vlasta ho otočila, na druhé straně bylo oko. Nebylo namalované, ale vyryté přímo v tom kameni.
„Budu vám říkat, co máte dělat. Musíte se soustředit, aby to vyšlo,“ vyzvala nás gestem ke spojení rukou. Mirka protočila panenky. „Na vyvolávání duchů už jsme trochu velké,“ namítala. „Pst!“ houkla na ni Vlasta.
Celé tělo mi vibrovalo
Spojily jsme ruce v kruhu tak, jak Vlasta chtěla. Kámen ležel uprostřed. „Zvolna dýchejte a soustřeďte se na svoji energii,“ mluvila tichým hlasem. Já se snažila dělat to, co chtěla. Během chvíle mi vibrovalo celé tělo. Takový pocit jsem do té chvíle nezažila.
„Nebojte se, cítím tady strach. Ten zahoďte,“ zavelela Vlasta a já se tomu zcela poddala. Přestala jsem vnímat holky i to, co se děje kolem. Zjevil se mi obraz malého dítěte. Pochopila jsem, že to jsem já v lůně své maminky. Začala jsem zrychleně dýchat.
Obrazy se měnily. Zažila jsem znovu svůj příchod na svět, to, jak mě maminka drží v náručí a já pláču. Promítal se přede mnou celý můj život. Ocitla jsem se na pohřbu své babičky, kterou jsem milovala. „Babi!“ zvolala jsem. Tím jsem vysílání energie přerušila.
Pustily jsme se a já byla úplně zbrocená potem. ,,Jak jsi to dokázala?“ zeptala jsem se Vlasty. „To ten kámen,“ řekla. „Chci znovu,“ naléhala jsem. „Musíme si dát pár dní pauzu, teď už by to nešlo,“ odvětila a vyprovodila nás z domu. „To bylo něco,“ jásala Mirka.
Setkání s babičkou
Za týden jsme se znovu sešly. Vlasta navrhla. „Pokud se chcete setkat s někým, kdo už nežije, bude nejlepší, když budeme všechny tři koncentrovat energii směrem k danému setkání. Pak to určitě vyjde,“ přesvědčovala nás a já šla první na řadu.
Chtěla jsem se sejít s babičkou. Znovu jsme spojily ruce v kruhu, kámen ležel v jeho středu. Znovu ty vibrace celého těla. Stála jsem s babičkou na poli, kam jsme spolu kdysi chodily. Přišlo mi, že si povídáme snad hodiny. Nechtěla jsem od ní odejít.
Bylo to něco naprosto neuvěřitelného. Ona věděla, že je mrtvá, a já, že s ní mluvím. Mirka se sešla se svým otcem, který zemřel při havárii. Možná bychom zažily i víc, kdyby Vlasta s rodinou zničehonic nezmizela…
Anna V. (57), Mikulov