Domů     Byli jsme skoro jako Danny a Sandy z Pomády
Byli jsme skoro jako Danny a Sandy z Pomády
8 minut čtení

Bylo to nejkrásnější léto mého života. Na takové se zkrátka nezapomíná. Ani na tu bolest, když mi můj milovaný oznámil, že už se nikdy neuvidíme.

S odstupem času jsem si uvědomila, že jsme byli opravdu skoro jako Danny a Sandy ze slavného filmového muzikálu Pomáda, největší pecky pro mládež na přelomu sedmdesátek a osmdesátek.

S tím rozdílem, že letní láska těch dvou se odehrávala na břehu moře, zatímco ta naše poblíž rybníka zvaného Bahňák.

Ceduli Zákaz koupání pravidelně začátkem léta někdo hodil do roští a všichni jsme se tu koupali ostošest, aniž vadilo, že jsme vylézali po uši zabahnění a někdy i s vyděšenou žabkou ve vlasech anebo v košíčku podprsenky.

Prázdniny byly nádherné a příliš krátké, jak už to tak bývá. Nebezpečně se blížil začátek školního roku a s ním poslední ročník střední školy.

Gymnázium, na které jsem chodila, byla oprýskaná budova ze začátku dvacátého století ve stinné křivolaké ulici plné kaštanů a lip.

Danny Zuc­co – můj ideál z filmu, kterého hrál úchvatný Travolta, se ve skutečnosti jmenoval Jarda a nikdo mu neřekl jinak než Jarouš. Byl to zdejší velký frajer, měl motorku, brýle proti slunci a koženkovou bundičku.

Nosil džíny, teta mu je ušila z rolety v paneláku, tehdy se lidé k takovým řešením běžně uchylovali, džíny byly nesehnatelné. Moc mu to slušelo.

Celé tři gymnaziální roky jsme si jeden druhého okázale nevšímali, což se o prázdninách mezi třetím a čtvrtým ročníkem dramaticky změnilo.

Dva vodníci

V Bahňáku bylo koupání zakázáno, protože rybník byl vybagrovaný a nacházely se tam nebezpečné víry. Zrovna jsem vycházela z krámu s pytlíkem housek, když jsem tamodtud zaslechla křik. Běžela jsem tím směrem, v rybníku se topila Kvasničková ze šesté bé.

Zahodila jsem housky a skočila pro ni. Zaznamenala jsem, že přibíhá a skáče ještě někdo. Možná mi to zachránilo život, bůhví, jak by to dopadlo, kdybych na Kvasničkovou byla sama.

Společně s Jaroušem jsme ji vytáhli, příšerně kašlala, a tak bylo jasné, že je naživu. Odnesli jsme ji domů a předali lamentující matce, která vykřikovala: „Kolikrát jsem ti říkala, abys do toho bagráku…“ Pak zabouchla dveře a nic víc už jsme neslyšeli.

„Jsi dobrá,“ řekl s uznáním Jarouš a nasadil si sluneční brýle na mokrý obličej. Kapala z nás voda jako z vodníků. Uvědomila jsem si, že vypadám příšerně. „Ty jsi dobrej,“ mínila jsem.

Za námi se znovu otevřely dveře, maminka Kvasničkové nám dojatě děkovala za záchranu dceřina života. „Řekněte, co pro vás mohu udělat,“ nabízela. „Přejte si cokoli, je to předem splněno.“

Do kina

Jarouš se hluboce zamyslel a navrhl, aby nám paní Kvasničková, která prodávala lístky v biografu, poskytla dvě vstupenky na italskou komedii, kterou zrovna dávali. „Ať nemusíme stát v tý příšerný frontě jako vždycky,“ vysvětlil.

Paní Kvasničková odpověděla, že naše přání samozřejmě vyplní, a já jsem si se zběsile tlukoucím srdcem uvědomila, že Jarouš mě zve do kina.

A tak jsme večer s Jaroušem frajersky obešli frontu, která se táhla dolů ze schodů až ven, a usedli na pěkná místa do poslední řady v místním malém biografu. Tak začala naše letní láska, příliš krásná a příliš krátká.

Na sklonku prázdnin mi Jarouš stísněně přiznal, že se stěhuje s rodiči až do Prahy, kde otec nastupuje do nějakého významného zaměstnání. „Takže my se už neuvidíme,“ vydechla jsem hlasem plným hrůzy.

Stáli jsme v objetí na břehu Bahňáku. Bylo to skoro jako v tom filmu. Jen nehrála hudba a nehučelo moře.

Radši studuj

Nechtělo se mi žít. První školní den jsem ani nekoukla dozadu do míst, kde Jaroušova lavice zela zoufalou prázdnotou. Ře­kla jsem mámě, že se už nikdy v životě na žádného kluka ani nepodívám. „To je dobře, radši studuj,“ odpověděla mi krutě.

Vůbec nechápala bouři v mé duši. Uběhlo čtrnáct dní, možná ještě víc, a Jarouš se vrátil do své zadní lavice u okna. Ze stěhování jeho rodiny sešlo, na jeho otce někdo žaloval, našli mu politický škraloup a poslali ho šupem zpátky do rodného městečka.

Nemohla jsem se dočkat konce vyučování. Vysílala jsem k Jaroušovi nadšené pohledy. On však vypadal sklesle a pomalu se mým směrem ani nepodíval. Po vyučování jsem se mu vrhla do náruče, ale skoro mě nevnímal. „V domě je zemětřesení,“ řekl chmurně.

„Tátu odevšad vyhodili. Máma brečí. Nechce se mi jít domů.“ Měl příšernou náladu. Změnil se, byl najednou jiný. „Ty nemáš radost, že se znovu vidíme? Že spolu budeme chodit i do čtvrťáku?“ pípla jsem vyděšeně.

Byl to už někdo jiný

Připustil, že má, ale znělo to spíš otráveně. Letěla jsem domů, praštila školní taškou do kouta a brečela až do večeře. Ale ano, jako zázrakem se vrátil, ale byl už někdo jiný. Jako by ho v té Praze vyměnili. Už to nebyl ten úžasný veselý kluk z prázdnin.

Našel si jinou holku? Toho jsem se bála nejvíc. Z jeho návratu jsem se radovala zjevně nejen já. I jiným se rozzářily oči. „Nejsi jediná na světě, děvenko,“ řekla mi s pohrdáním třídní krasavice Andula.

„Takže ty máš něco s Andulou, jo?“ zasyčela jsem na hocha svého srdce druhý den před školou. „Co blázníš?“ divil se. Zdálo se mi, že vypadá provinile. Dobře, řekla jsem si v duchu mstivě. Když ty Andulu, tak já Míru.

Ucházel se o mě už dlouho, ale dávala jsem mu najevo, že nemá nejmenší šanci. Teď ji dostane. Nazítří jsem se významně procházela kolem Bahňáku ruku v ruce s Mírou. Byl jiný než Jarouš, asi vlastně lepší. Nepil, nekouřil, sportoval.

A pyšně si mě vedl po louce, bylo vidět, že má z naší nečekané schůzky radost. Hned se to rozkřiklo. Moje rodina jásala, přesně takového hocha si vedle mě představovali. „Toho se drž, zlatíčko,“ poznamenala máma.

Čekal před školou

„Je to hodný chlapec, sportovec, studijní typ. Mám radost, žes dostala rozum. Ten tvůj Jarouš se mi nelíbil,“ dodala máma. Babička chmurně poznamenala: „Roste pro šibenici, ten Jarouš,“ a pokřižovala se.

Měla bych mít bývala radost, že mého nového chlapce mi doma schválili, ale moc šťastná jsem nebyla. Je to spíš hrozná nuda chodit s klukem, nad nímž vaše rodina vykřikuje nadšením. Ráno na mě Jarouš číhal před školou.

Přecházel tam, jak tvrdil, od půl osmé, ač obvykle chodíval pozdě. „Ty něco máš s tím kašparem, jo?“ syčel vztekle. To mi spravilo náladu. Zdálo se, že žárlí. „Naši z toho mají radost,“ zlomyslně jsem se pousmála. „To víš, vzornej kluk.

Nekouří, sportuje, pivo mu nechutná.“ Rozzuřil se: „Nedělej ze mě padoucha, jo? Nevšimla sis, že hraju fotbal? Včera jsem dal dva góly.“ Byl fakticky rozčilený. Pochopila jsem, že mu na mně záleží.

Cigaretu, kterou si strčil frajersky za ucho, hodil do koše na odpadky. To bylo smířlivé gesto. Usmáli jsme se na sebe.

Po maturitě

V hlavě mi burácela hudba z Pomády. Danny a Sandy se k sobě vrátili. Nastaly krásné časy. Na ten báječný rok, kdy jsme chodili do čtvrtého ročníku a koncem května maturovali, nikdy nezapomenu.

Pravda, věnovali jsme se spíš sami sobě, než učení, a podle toho naše maturitní vysvědčení vypadala, ale to nebylo zas tak důležité. Hlavní bylo, že naše láska snad ještě zesílila.

Lidé z městečka nám neřekli jinak než Danny a Sandy, možná jsme tu filmovou dvojici opravdu trochu připomínali. Na naši svatbu, která se konala o prázdninách po maturitě, se přišlo podívat celé široké okolí.

Někteří nevěřili, že nám to vyjde, připadali jsme jim prý na manželství příliš mladí. Ozývaly se řeči, že jsme měli ještě počkat, že láska není všechno, když chybí rozum. Ale zlí jazykové se mýlili. Naše manželství je i po desítkách let spokojené.

Vím, že jsem v Jaroušovi našla toho pravého. Takové štěstí zdaleka každého nepotká, a tak si toho nesmírně vážím. Užíváme si život plnými doušky, obklopeni našimi dvěma dětmi a pěti vnoučaty.

Ladislava (61), jižní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Táhlo mi už na třicátý rok, na svatbu jsem měla nejvyšší čas. Ale beru si toho správného muže? Najednou jsem si tím nebyla jistá... Přemýšlela jsem o svatbě a hrabala jsem listí. Myslela jsem na Edu a na Láďu. Edu jsem si měla brát, ale s hrůzou jsem si uvědomovala, že je mi sympatický i Láďa. Na zahradě se objevila babička s koláči a hrnkem čaje. Místo poděkování jsem vyhrkla: „Babi, jak po
5 minut čtení
Poznali jsme se čistou náhodou, jako by naše cesty svedl sám osud. Ten se však o několik měsíců později také postavil proti nám. Byla jsem tak moc šťastná. Myslela jsem si, že jsem našla toho pravého. Nebyla jsem už žádná dvacítka, takže jsem v takovou lásku už ani nedoufala. Ale osud mi byl nakloněn. Jedno letní seznámení na vodě přerostlo v krásný vztah, který vypadal jako z pohádky. Jenže id
3 minuty čtení
Seznámili jsme se, když policajt zastavil tátovo auto a zjistilo se, že řidičovy doklady nejsou tak docela v pořádku. Policista, který nás stavěl, byl mladý a hezký, mohla jsem na něm oči nechat. Na druhou stranu jsem tušila, že to zas tak příjemné setkání nebude, protože táta, který seděl za volantem, byl odjakživa roztržitý zmatkář. Viděla jsem mu na obličeji, že se blíží katastrofa. „Váš tec
3 minuty čtení
Dospělí říkávají dětem, ať nedělají hlouposti, a přitom je sami dělají také. A to dokonce i ve věku, kdy už by dávno měli mít rozum. Za svoje bláznivé rodiče jsem se od jistého věku styděla. Ale ne tak normálně, jako se za rodiče stydí puberťáci, aby později zjistili, že se mamince a tatínkovi až nápadně podobají, že dělají podobné chyby jako oni a že je vlastně mají a vždycky měli rádi. U nás
3 minuty čtení
Padesát let spolu. Říkáte si: to to ale uteklo. Nechtělo se mi slavit okázalou zlatou svatbu. Nakonec jsem ráda, že jsme to udělali! K obnovení svatebního slibu nás vyhecovali kamarádi a taky můj brácha se švagrovou. Nechtěla jsem to, zoufale jsem se bránila, ale tlačili na mě. Asi se těšili, že se zadarmo najedí a napijí, však to znáte. Taky že si zažertují na náš účet. Jenže naše manželství n
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Charles de Gaulle se nikdy nevzdal
epochalnisvet.cz
Charles de Gaulle se nikdy nevzdal
Projektily z kulometu tříští prezidentovu limuzínu. Muž skrytý uvnitř ale jako zázrakem vyvázne nezraněn. Ani tento ze 30 atentátů není úspěšný a Francie o svého hrdinu nepřijde.   Mladík z přísně věřící rodiny Charles de Gaulle (1890–1970), absolvent jezuitské koleje, touží po kariéře v armádě. Vojenskou akademii ukončí jako třináctý z 211 kadetů. Ve 24 letech vstupuje do
Dýňový cheesecake
nejsemsama.cz
Dýňový cheesecake
Oblíbený cheesecake (čti: čískejk) má spoustu variant. Zkuste tento s dýňovou náplní. Potřebujete: ✿ 250 g dýňového pyré ✿ 230 g máslových sušenek ✿ 120 g másla ✿ ½ lžičky kardamomu ✿ ¼ lžičky zázvoru ✿ 350 g tvarohu ✿ 100 g cukru ✿ 2 lžíce smetany ✿ 1 vejce 1. Sušenky rozdrťte v robotu nebo v plastovém sáčku válečkem. Máslo rozehřejte, přisypte rozdrcené
Upíři z Čelákovic: Tajemné nálezy, které fascinují archeology
enigmaplus.cz
Upíři z Čelákovic: Tajemné nálezy, které fascinují archeology
Historie jednoho z nejzáhadnějších archeologických nálezů v České republice se začala psát ve druhé polovině července roku 1966, kdy byla v oblasti zvané Mrchovláčka ve východní části Čelákovic naleze
Tajemství životadárné tekutiny: Co víme a nevíme o krvi?
21stoleti.cz
Tajemství životadárné tekutiny: Co víme a nevíme o krvi?
Co by mu tak mohli dokázat? Byl si jistý, že nic. Určitě ne to, že skvrny na jeho oblečení jsou od krve, a ne od mořidla. To ale netušil, že nedlouho předtím, než ho policisté zadrželi, objevil přední
Jeden šperk, tisíc příběhů: Venetian Princes & Princess Flower
iluxus.cz
Jeden šperk, tisíc příběhů: Venetian Princes & Princess Flower
V srdci italské tradice a precizního řemesla vznikají šperky, které mluví jazykem emocí, vášně a nadčasové elegance. Roberto Coin představuje statement klenoty, které jsou víc než jen doplňkem — jsou
Batátová krémová polévka
tisicereceptu.cz
Batátová krémová polévka
Tahle hustá polévka vás dostane směsicí různých chutí, které spolu dokonale souznějí. Potřebujete 700 g batátů 1 petržel 1 mrkev 1 l vývaru 1 lžičku čerstvého tymiánu olivový olej sůl, pep
Den plný zážitků uprostřed Jeseníků
epochanacestach.cz
Den plný zážitků uprostřed Jeseníků
Máte rádi výlety, kde je od každého trochu? Pak určitě zavítejte do Jeseníků. Do místa, kde na vás čeká krásná příroda, lehká turistika i lázeňská pohoda. Přímo ve středu Jeseníků se nachází malebná trasa, která patří mezi ty nejkrásnější v Česku. Řeč je o naučné stezce Bílá Opava. Ta vede podél zurčící horské říčky, přes dřevěné lávky i kolem
Doplatila starověká Harrapa a Mohendžodaro na rovnostářskou politiku?
epochaplus.cz
Doplatila starověká Harrapa a Mohendžodaro na rovnostářskou politiku?
Obě metropole disponují propracovaným systémem vodovodů a kanalizací i splachovacích toalet, tedy prvků, jejichž společným jmenovatelem je voda, která nahrává nejenom fyzické očistě, ale také té duchovní. Uctívali snad kult vody? Chybí tu totiž jakékoli stavby, které odkazují na provozování náboženských či duchovních rituálů. V Mohendžodaru se paradoxně chrámu nejvíce podobá bazén zvaný Velká lázeň.
Brání se Brodská citům ke kolegovi z Ulice?
nasehvezdy.cz
Brání se Brodská citům ke kolegovi z Ulice?
Během natáčení seriálu Ulice možná začíná být „na place“ pořádně hustá atmosféra! Herečka Tereza Brodská (57) tam hraje jednu z hlavních postav Báru Jordánovou, majitelku chráněné dílny, a v ději jí
Strašidelný mlýn si dál drží své prokletí?
skutecnepribehy.cz
Strašidelný mlýn si dál drží své prokletí?
V dešti jsme se tehdy ukryly ve zdech starého stavení. Netušily jsme, že tam číhá děsivá minulost, která na sebe čas od času upozorní. Staré mlýny patří mezi místa, kde se to čerty a duchy jen hemží. Alespoň podle pověstí. Jedním z takových starých mlýnů, kde mi naskočila husí kůže, jsou ruiny Dolského mlýna v Českém Švýcarsku. Ten výlet
Bílý dům se s Trumanem ve vaně málem zřítil
historyplus.cz
Bílý dům se s Trumanem ve vaně málem zřítil
„Velké bílé vězení,“ tak Harry Truman popisuje Bílý dům – budovu, v níž strávil dvě volební období coby prezident Spojených států amerických. Může se zdát, že život v rozsáhlém paláci se stovkami pomocníků nemá daleko k ráji. Truman ovšem není jediný, kdo si na život uvnitř jeho zdí stěžuje. Podobně hovoří i Ronald Reagan nebo
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i