Manžel utekl za milenkou a nechal mě se dvěma dětmi samotnou. Byly zrovna v telecích letech a někdy mě svými řečmi dokázaly pořádně ranit. Až Petr se mě přede všemi zastal.
Tehdy se ještě běžně pila voda ze studánek a pramínků. To byly krásné časy. Seděla jsem na lavičce za chatou, kde byl chládek a koukala, jak potůček přeskakuje kameny a za veselého bublání míří dolů do řeky.
Byla jsem rozvedená žena se dvěma puberťáky, s nimiž nebyla lehká řeč, na krku. Jejich otec odešel před třemi lety za milenkou, kterou si hned po rozvodu vzal za manželku.
Bydleli ve vile, ne v paneláku jako my, občas si brali puberťáky na víkend, a tak jsem od dětí poslouchala řeči typu: „Táta a Bára to mají doma hezčí. Mají koženou sedací soupravu. A výhled do údolí, ne na popelnice jako my.
Krásnou bílou kuchyň a věčně plnou ledničku.“ Chtělo se mi brečet nebo vykřiknout: „Ale on vás opustil, zatímco já jsem s vámi zůstala!“ Bylo jim šestnáct a patnáct, nejspíš by to nepochopili. Mlčela jsem tedy a koukala, jak potůček obtéká chatu. Večer se konal táborák pro celou osadu.
Kdo je Bára?
Moji puberťáci se těšili, šli s ostatními na dřevo a pomáhali nařezávat buřty. Když potom oheň vyšlehl k obloze a já jsem si nenápadně sedla na pařez, Kateřina, moje čtrnáctiletá dcera, vyprskla: „Mami, proboha! Co to máš na sobě?
Kdybys viděla, jak se oblíká Bára! Nosí všechno růžové. Zato ty vypadáš jako nějaká myška.“ Vzbudilo to všeobecnou pozornost. Jen jsem se usmála a omluvně pokrčila rameny.
Vousáč Petr, který obýval chatu až nahoře na vrcholku kopce, na puberťačku káravě pohlédl a překvapil ji dotazem: „A kdopak je vlastně ta Bára, že je tak úžasná?“ Kateřina zrudla a zmlkla. Ani její bráška Ruda jí nepřispěchal na pomoc.
Spravedlivý
Rozhostilo se stísněné ticho, rušené jen praskáním dřeva a syčením plamenů. „Ale počkejte, děti,“ pousmál se vousáč. „Vždyť já vím, kdo je Bára. Ta se tu dřív plížila do chaty za vaším tatínkem, když vaše máma zůstala na víkend ve městě.
Já bych ji, být vámi, zase tolik neobdivoval.“ Děti koukaly do ohně a mlčely. Když jsme se později večer setkali s vousáčem u pramínku, kam se chodilo pro vodu, řekla jsem uznale: „Koukám, že jsi velký pedagogický talent.“ Zasmál se: „Ani ne.
Ale už jsem tu zaslepenou chválu na tu bezcharakterní slečinku nedokázal poslouchat.“ Chvíli jsme tam tiše seděli a najednou mě pozval na čaj. Samotnou mě překvapilo, že souhlasím. „Až puberťáci usnou,“ slíbila jsem.
Po pár měsících jsem Petra puberťákům představila jako mého partnera. Vypadali sklesle. „To jen ten přísnej,“ řekl Ruda. „Spíš spravedlivej,“ opravila jsem ho. Dnes už i mé děti vědí, že můj druhý muž je zkrátka jednička!
Alena (64), Brno
