Když se mi zaběhl pes, kterého jsem hlídala, krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí se ale objevil sympatický chlap a přivedl mi ho.
V době, kdy mladí, tedy syn se snachou, odjeli na rekreaci, jsem se jim starala o psa. Nikdy jsem žádné zvíře neměla, byla jsem v tomto směru nováček, ještě ke všemu dost vyděšený.
Přestože pes byl dobrák, kříženec všeho možného, žádné bojové plemeno, byla péče o něho náročná. Zejména procházky mi dávaly zabrat.
Pes musí mít volnost
Chodili jsme do blízkého lesíka, a jelikož zvíře bylo neukázněné a nikdo ho nenaučil, jak se správně chovat na procházce, byl to očistec. Syn se snachou prosazovali, aby se zvíře cítilo svobodně. „Pes přece není žádný voják, aby plnil rozkazy,“ oznámili mi.
V tom případě byl tedy chudák ten, kdo s ním musel jít ven. Zvíře sebou divoce cukalo, štěkalo, rozčilovalo se. Snad to bylo i tím, že na mě nebylo zvyklé. Bála jsem se odepnout mu řemínek, a tak mě vleklo. Prolétli jsme kolem lavičky.
Muž, který si na ní četl noviny, dostal záchvat smíchu. Rozčílilo mě to a zaječela jsem: „Laskavě se mi přestaňte posmívat!“ Na tuhle historku jsem okamžitě zapomněla.
Druhý den jsem si umínila, že psa alespoň na chvilku pustím, aby se trochu proběhl, protože snacha mi kladla na srdce, že je to důležité. Tvrdila, že umí přiběhnout na zavolání. Příliš jsem tomu nevěřila, ale přesto jsem to, já hloupá, udělala.
Zmizel za zajícem
Když jsem odepnula řemínek, chlupáč se u mojí nohy zdržel asi dvě vteřiny, potom začal očichávat cestičku a trošku se vzdálil, ne moc. Nespouštěla jsem z něj oči a v duchu se ujišťovala, že to zvládnu. Ale nezvládla jsem to. Zvíře spatřilo zajíce a zmizelo.
„Ježíšmarjá!“ vykřikla jsem. „Bene! Bene, k noze!“ Pes se neobjevoval. Polilo mě horko. Co řeknu synovi? Že psa, kterého tak miluje, už nikdy neuvidí? „Bene!“ ječela jsem.
„Okamžitě se vrať!“ Ale jediný, kdo přišel, byl ten chlapík, co se mi den předtím smál na lavičce. Vypadal vylekaně, asi jsem ječela moc. Vysvětlila jsem, že se mi ztratil pes. Uvědomila jsem si, že brečím, a bylo mi to jedno.
Společné procházky
Zajímavé bylo, že když ten chlap zavolal „Bene!“, rozhrnulo se křoví a objevil se Ben. Až později jsem se dověděla, že někteří psi, zejména samci, si z žen nic nedělají, autoritu pro ně představuje chlap. Ten se teď opět rozesmál.
„Vy to se psy moc neumíte, viďte,“ sdělil mi. „Už to tak vypadá,“ vzdychla jsem. Pomohl mi odvést Bena domů a den nato na nás ve stanovený čas čekal. Pes ho poslouchal, ač ho vůbec neznal.
Během procházek se zjistilo, že je ten můj psovod taky rozvedený a že jsme si navzájem sympatičtí.
Iveta R. (64), Sušice
