Když mého syna opustila jeho žena, kterou si od nás nenechal vymluvit, nezbylo než se ujmout jeho malé holčičky, od které její matka také utekla!
Když nám syn poprvé představil Jitku, nadšená jsem nebyla, ale doufala jsem, že je to třeba jen blbý první dojem. Ty další byly ovšem o hodně horší! V očích měla takovou skrytou zlobu.
Nahrazovala jsem mámu
Nic jsem neříkala a stále jsem doufala, že se mýlím. „Nemám z té jeho Jitky dobrý pocit,“ přiznal i můj manžel. Po pár měsících ale synova láska otěhotněla. Tak nějak automaticky se ještě před svatbou s naším Petrem nastěhovali k nám.
„U mámy je to malé,“ řekla, „a tady si můžeme přistavět patro.“ Stavbu jsme zaplatili my s mužem. „Vždyť máte jen Petra, stejně by to bylo jeho,“ okomentovala to. Petruška byla nádherné miminko. Úplně nám rozsvítila život.
Petr byl šťastný, zato Jitka si pořád na něco stěžovala. „Vůbec se nevyspím, nemám na nic čas. Proč ta holka pořád něco chce?“ Utekla, když bylo Petrušce šest měsíců. Zoufalý Petr nevěděl, co má dělat. Na „mateřskou“ jsem nastoupila já.
Jitka neměla o dceru zájem, alimenty neposílala. Říkali jsme si, že je to vlastně dobře. Petr si třeba přivede nějakou normální holku, která bude pro Petrušku náhradní mámou.
Několik pokusů o vztah sice ten náš kluk udělal, ale asi mu to ve vztazích nešlo. Nakonec od nás utekl i on. Odešel pracovat do zahraničí a doma se ukázal sotva tak jednou do roka. Zůstali jsme tedy s vnučkou sami.
Dělala nám radost
Dobře se učila, po škole šla na obchodní akademii a doufali jsme, že třeba půjde i na vysokou. „Babi, ozvala se mi máma,“ prozradila mi jednou.
„Víš, říkala, že udělala chybu a že by se mnou chtěla být v kontaktu.“ Radost jsem neměla, ale nic jsem radši neříkala. Přece jenom je to máma, třeba se jí po dceři zastesklo, třeba opravdu dostala rozum.
Petra s vyznamenáním odmaturovala, ale na vysokou nechtěla. „To je ztráta času, babi,“ řekla. Děda ji přemlouval, ale nechtěla. Celkově se nějak změnila. Začaly ji zajímat jen peníze.
Utekla za mámou
O matce sice nemluvila, ale tušili jsme, že se s ní stýká. „Cestování vlakem do práce je hrozná ztráta času,“ vysvětlila.
„Autem je to jen půl hodiny, ale vlakem ztrácím skoro dvě hodiny denně dojížděním.“ A tak jí děda koupil ojeté auto, aby nemusela jezdit vlakem. Léta plynula, Petrušce už bylo víc než šestadvacet.
Nejdřív bydlela u nás, tedy sama v patře, které jsme pro ně kdysi upravili, ale pak si pronajala garsonku v Praze. S Jitkou se prý scházela, k nám ji ale nikdy nepřivezla. „Máma říká, že jste na ni nebyli s dědou hodní, že utekla kvůli vám,“ prohlásila Petra. „Prý s vámi nechce mít nic společného,“ sdělila nám jednou nekompromisně.
Dědu to zabilo
Sice nás situace s Petrou trápila, ale co jsme mohli dělat? Jenže dědu to trápilo asi víc, než přiznal, a jednoho dne mi upadl a sanitka ho do nemocnice odvezla v bezvědomí. Domů se mi už nevrátil. Byla to rozsáhlá mrtvice.
Byla jsem zlomená a udělala jsem největší chybu svého života. Asi jsem si chtěla vnučku zavázat, aby za mnou víc jezdila, a potrestat syna, že nás nechal samotné? Nechala jsem celý dům napsat na ni.
Bohužel jsem ji stejně řadu dalších měsíců neviděla, až jednou přijela i s cizími lidmi. Prolezli mi dům od půdy po sklep. „Rozhodla jsem se, že ten barák prodám,“ oznámila mi večer. „Já ti asi nerozumím,“ nechápavě jsem se na ni podívala. „Ty tu samozřejmě zůstaneš jako věcné břemeno,“ lakonicky odpověděla.
Jsem už jen na obtíž
Už skoro dva roky bydlím s cizími lidmi jako „věcné břemeno“. Mám k dispozici kuchyň a pokoj. Celé patro a zbylé dvě místnosti dole patří novým majitelům. Ti lidé se ke mně chovají slušně, ale vidím, že jim překážím a že se nemohou dočkat, až tu budou sami.
A Petruška? Koupila si velký byt v Praze a bydlí v něm s nějakým přítelem a se svou matkou. Za mnou nejezdí. Ani nevím, jestli se zlobím na ni, nebo na sebe. Podle mě to stejně vše bylo z hlavy mé snachy. A možná se tu projevily i geny.
Jsem smutná, když vidím, jak málo znamená láskyplná výchova. Přesto bych chtěla svou jedinou vnučku i syna ještě jednou vidět, než umřu.
Hana S. (77), Opava