Ke konci prázdnin jsem se k zbláznění zamilovala, ale zlý osud nás rozdělil. Zemědělství mě povolalo na povinnou chmelovou brigádu.
Do sedmnáctých narozenin zbývaly dva měsíce. V té kouzelné době jsem se k zbláznění zamilovala. Byly prázdniny, srpen, kdy bývají chladná rána se závoji mlh.
Naši neměli ani vindru, a tak jsme jeli akorát tak víte kam, zkrátka nikam jsme nejeli, zůstali jsme doma, a to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Na koupališti se konala tancovačka pod širým nebem.
A právě v ten čarovný letní večer jsem se seznámila s Václavem. Zamilovala jsem se až po uši a vzápětí se stala strašná věc.
Ze školy jsme všichni dostali dopis, ať se povinně dostavíme na chmelovou brigádu a pomůžeme tak našim zemědělcům splnit plán na 150 procent. „Vždyť jsou prázdniny,“ brečela jsem.
„Nemůžu nikam odjet.“ Máma odpověděla, že je to povinné a tečka. Chtělo se mi umřít. Budu celých deset dní pryč. Václav na mě zapomene.
Smutné písně
Když jsem si balila batoh, táta se mě snažil rozveselit a povídá, že socialistické zemědělství má čtyři nepřátele: jaro, léto, podzim a zimu. Ani jsem se nepousmála. Věděla jsem, že mé lásce zvoní umíráček.
Ve chmelové vesnici to bylo pekelné, ubytovali nás do ubikace připomínající kravín, kde nás spalo v jedné cimře dvacet. Ráno nás vyhnali na chmelnici. V devět hodin bylo třicet šest stupňů ve stínu, na slunci asi padesát. Pár spolužaček omdlelo, dostaly úžeh.
Oběd přivezl traktor, byla to šlichta, která se nedala jíst. Ty, které zatím neskolil úžeh, sužovala otrava jídlem. Všichni jsme vypadali jako trestanci, a ještě mimořádně špatně oblečení.
Večer jsme seděli ve stínu ubikace a spolužačka Vránová hrála na kytaru a tklivě zpívala smutné písně.
Na motorce
Václav slíbil, že mě přijede navštívit na motorce, ale paradoxně jsem si přála, aby se raději neukázal. Vypadala jsem jako noční můra.
V kostkované tátově košili, příšerných teplákách a slamáku, který přes zimu na půdě okousaly myši, jsem nebyla na žádné rande připravená. Mimoto jsem byla spálená od slunce a poštípaná komáry i v obličeji. Modlila jsem se, aby nepřijel. Ale přijel.
„Holky,“ řekla jsem, když jsem uslyšela hrkání motorky, „jestli se se mnou po tomhle nerozejde, tak mě doopravdy miluje.“ Ukázaly, že mi drží palce.
Vyplula jsem ven oblečená jako sociální případ a ještě jsem se i držela za břicho, neboť mi bylo zle z hrozného jídla. A Václav, světe, zboř se, řekl, že mi to sluší. Jak říkám, byla to opravdová láska. A vlastně stále je, už šestačtyřicet let.
Michaela (62), Kolínsko