Naši rodinu postihla tragédie, která změnila mě i mou dceru Blanku. Zemřela nám teprve pětiletá Adélka.
Sluníčko naší rodiny navždy přestalo svítit. Světlo vysvitlo až před několika měsíci, a to v podobě plamenu ze svíčky, kterou mi kdysi vnučka darovala.
Náš andílek
Dcera Blanka si vždycky přála mít holčičku. Její přání se vyplnilo a stala se maminkou úžasné Adélky. Ta byla už od prvního dne sluníčkem, které nás všechny pěkně hřálo. Bylo to veselé a usměvavé dítě.
Problémy dospělých dokázala vždycky tak zlehčit, že jsme se nikdy nedokázali dlouho za něco zlobit. Kam vstoupila, tam se o ní vědělo.
Veliká osobnost
Adélka uměla snad všechno. Byla i výtvarně nadaná. Nejvíc ji bavilo chodit do svíčkárny a vyrábět z vosku svíčky. Tak ráda jsem pozorovala to její zapálení při výrobě. Vyplazovala u toho jazýček a bedlivě se soustředila.
Vždycky jsem dceři říkala, že ta malá se ve světě neztratí. Byla to veliká osobnost v malém těle. Nikdy se nesmířím s tím, že nás navždy opustila.
Poslední slova
Týden po pátých narozeninách zemřela. Byli jsme všichni na procházce, když se to stalo. Vletěla se svým růžovým kolem do silnice, kde ji ve vysoké rychlosti srazil náklaďák.
Adélka ležela nehybně na zemi a podle výrazu očí mi bylo jasné, že to do příjezdu sanitky asi nezvládne. Blanka se k ní naklonila a Adélka jí něco pošeptala. Pak se dcera rozplakala. Adélka mě vyzvala, abych si také klekla. „Babičko, já tady umřu.
Chci, aby sis vzala tu černou svíčku, vyráběla jsem ji pro tebe,“ hlesla pološeptem. Už jsme zdálky slyšely houkající sanitku. Pořád byla naděje, že to Adélka zvládne. Po převozu do nemocnice ale zemřela. Byl to ten nejtragičtější den našich životů.
Dcera skončila v blázinci. Ztrátu svého sluníčka neunesla. Přiznám se, že i já jsem měla co dělat. Nic najednou nedávalo smysl. Nebyl důvod ráno vstát a cokoliv dělat. Musela jsem tu ale být pro svoji dceru, která potřebovala útěchu.
Svíčka na památku
Po pár měsících jsem si vzpomněla na Adélčina slova o svíčce. Požádala jsem tedy zetě, aby mi ji dal. Svíčku jsem měla doma bezmála čtyři roky, nikdy jsem ji nezapálila. Jen jsem k ní tajně promlouvala, jako kdyby to byla Adélka.
Před časem ale bylo výročí Adélčiny smrti. Ten den jsem chtěla jít na hřbitov, zapálit svíčku a pomodlit se za její duši. Ona však byla rychlejší. Kolem čtvrté hodiny se svíčka, kterou mi darovala, samovolně rozhořela.
Plamen byl prazvláštní, měl takovou fialkovou barvu. V první chvíli jsem ho chtěla sfouknout, ale pak mi přišlo, že v těch plamenech vidím Adélku. Na hřbitov jsem nakonec nešla a seděla u svíčky až do rána. Ze svíčky nebyla ani kapka vosku.
Ať si každý říká, co chce, ale já si myslím, ba jsem dokonce přesvědčená o tom, že mě přišla Adélka pozdravit.
Eva K. (68), Vsetín