Jednou jsem zasáhla do pranice malých kluků, kteří hráli kuličky. Jeden z nich mi dal svou skleněnku na památku. A štěstí si mě opravdu našlo!
Když jsem zůstala sama s dětmi, nebyla to lehká doba. Měla jsem se co ohánět, ale brala jsem si ke své práci různé brigády, aby děti nepocítily chudobu, co se nám přilepila na paty.
Někdy to bylo těžké, když jsem měla doma jen rohlíky a kolínka, která se dala sice uvařit, ale nic jiného k nim nebylo. Jednu sobotu, když bylo opět do kapsy hluboko, jsem kráčela smutně z brigády. Moje děti byly doma a čekaly.
Hlavu jsem měla plnou starostí, kde seženu peníze. Posadila jsem se na lavičku poblíž dětského hřiště, kde hráli kluci kuličky.
Rvačka
Chvíli jsem se jen tak zoufale dívala do prázdna, z mých myšlenek mě ale vytrhla rvačka, která se mezi nimi spustila. Musela jsem zasáhnout, srovnala jsem je a ten nejmenší, kterého jsem se zastala, mi dal za to skleněnou kuličku.
Věděla jsem, jak je vzácná, protože jsem jako dítě z vesnice taky kdysi kuličky hrála. Ten klučík nedal jinak, než že si ji musím vzít. Teď zpětně si říkám, že na tom klukovi bylo něco zvláštního. Měl tak pronikavé modré oči, jako by snad ani člověk nebyl.
A když jsem se za dětmi později ohlédla, měla jsem pocit, že jsou všichni v pohodě, jako by tu rvačku přede mnou jen sehráli. Dívali se za mnou a hra je už dál nezajímala.
Kouzlila
Šla jsem domů – a najednou koukám, že na zemi přede mnou leží dvoustovka. Nadšeně jsem ji zvedla. I to mi pomůže! Říkala jsem si. Když jsem jí ale dávala do peněženky, koukám, že v ní už jednu mám. Přísahala bych, že jsem měla jen pár drobných.
Běžela jsem do obchodu, abych nakoupila. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem u pokladny našla v peněžence další dvoustovku. Ta kulička mi v peněžence snad čarovala! Druhý den mi ale zmizela a já ji už nenašla.
Růžena (65), Kolínsko