Nemohla to být náhoda. Zlé zjevení na dně šálku kávy se objevilo už dvakrát a dvakrát jsem poté oplakávala smrt někoho blízkého!

Nedokážu vyjádřit ten zvláštní pocit, když se mi to stalo poprvé. Bylo mi asi třináct let. U obce, kde bydlím, se stalo vlakové neštěstí. Tehdy při něm zahynulo hodně lidí. Celý vagon motoráčku byl zdemolován.

Trasa vlaku vedla poblíž domu mých prarodičů, kde jsme bydleli. Také proto se nás to neštěstí tehdy tolik dotklo. V tu dobu jsem dojížděla do učení do nedalekého města, a přesně po oné nešťastné trase.

Dva dny před neštěstím jsem doma při snídani se vzrušením líčila svůj sen, který se mi v noci zdál. Úplně živě jsem v něm viděla velkou bednu na kolejích a v ní mrtvé lidi.

Původně jsem ležela v té bedně také, ale v poslední chvíli jsem z ní vyskočila – a tím jsem se ve snu zachránila.

Věštkyně?

Samozřejmě mi nikdo nevěřil, říkali, že si to můj mozek vymyslel, možná pod vlivem každodenního dojíždění, a také toho, že se blížily moje závěrečné zkoušky. ve škole. Ovšem za dva dny se to stalo! Vlakové neštěstí!

Byla jsem z toho zděšená, protože se naplnil sen jako nějaké temné proroctví. Narodila jsem se ve znamení Ryb a přečetla jsem si, i když o mnoho let později, že toto znamení má sklony vidět do budoucnosti. Tajemné věci a věštění budoucnosti mě lákaly vždycky. Jako bych už někdy v minulém životě byla věštkyní.

Pohled na dno

Uplynulo dvanáct let, v mé rodině ani v mém okolí se nic nedělo. Až po dlouhé době, to jsem byla ještě svobodná, chodila jsem ale se svým budoucím mužem a chystali jsme se vzít. V ten čas se mi stalo něco divného.

Ráno jsem seděla v práci, popíjela kávu, a už jsem se chtěla zvednout a odnést hrnek do kuchyňky, když mě upoutala kávová sedlina na dně. Připomínala šklebící se lebku. Čím déle jsem na ni hleděla, tím byl ten pocit intenzivnější.

Až jsem se nakonec rozeběhla a rychle do hrnku nalila vodu, aby ten obraz zmizel. Celý zbytek dne jsem z toho měla neblahý pocit. Dva dny poté prodělal můj otec infarkt a zemřel. Hned jsem si na tu tvář na dně hrnku vzpomněla.

A mráz mi z toho přeběhl po zádech. Ale pak jsem si řekla, že to byla jenom náhoda! Uplynulo dalších osmnáct let, a mně se nic podobného nestalo.

Byla jsem šťastně vdaná, měla dvě děti na škole, když jsem jednoho dne, bylo to v sobotu, vstala a udělala si kávičku. Jako ostatně vždycky. Mladí se ještě vyvalovali v posteli a manžel byl v práci.

Manžel neunikl

Byl zedník, a když bylo hezké počasí, pracoval i v sobotu a v neděli. Dopila jsem svou kávu a už nesla hrnek do dřezu, když jsem se letmo podívala na dno. A byla tam! Ta strašná šklebící se potvora, kterou jsem už jednou viděla.

Zarazila jsem se v chůzi a polil mě studený pot. To není možné! Říkala jsem si v duchu. To se mi jenom zdá! Napustila jsem do hrnku prudce vodu z vodovodu. Osudu jsem tak ale nezabránila.

Odpoledne přijeli kolegové od manžela z práce, že měl můj muž nehodu. Spadl ze střechy a bylo to s ním moc zlé. Ležel v nemocnici a bojoval o život. Prohrál!

Renata (55), Chebsko