S Janou, mojí ségrou, jsme neměly nikdy extra blízký vztah. Jako malá jsem ji spíš otravovala, protože jsem byla mladší sourozenec.
Je to zvláštní, když jsme dospěly, nějak jsme k sobě cestu našly. Logicky jsme se chovaly jako rodina a rozumní lidé. Jenže stačí málo a lidé se zase začnou chovat jako děti. V našem případě šlo o dědictví.
Stmelená rodina? Najedou to šlo…
Jak jsem naznačila, ségra je starší, dělí nás pět let. Když jsem se narodila, měla radost, byla jsem její miminko. Jak se ale dostala do puberty a chtěla lítat za kluky, byla jsem přítěží, když mě musela hlídat. Když jsme dospěly, dostala hlavně ona rozum.
Scházely jsme se, naše děti se kamarádily, dokonce jsme spolu někdy vyrazily na dovolenou. Byly jsme zkrátka rodina, jak má být.
Starala jsem se víc
Nejprve jsme přišly o tatínka, pak zemřela i maminka. Začalo se řešit dědictví a ségra najednou začala být taková jako v pubertě. Nestranně vím, že jsem se o mámu starala víc, jezdila jsem za ní, ale nic jsem neříkala, protože mi to přišlo přirozené.
Když byly mé a ségry děti u babičky na prázdninách, logicky jsem se starala o všechny. Ocenila to ségra? Ani náhodou. Řešil se hlavně náš rodný dům. Sestra se nechtěla vzdát práva na polovinu.
Tehdy mi dokonce říkala, že by měla dostat víc, však mi máma občas přispěla. Na rekonstrukci našeho bytu, dětem dávala peníze. „Aby ne, když u ní byly častěji než ty tvoje!“ nevydržela jsem už mlčet. Logicky se tím propast mezi námi jen prohloubila.
Ale nemohu si nechat vše líbit, přece. Boj byl dlouhý, snad nekonečný. A to jsem si zpočátku myslela, že budeme mít dům napůl a budeme se v něm setkávat jako kdysi.
Bude po mém, ne po tvém
Z přístupu ségry jsem viděla, jak by o celé stavbě uvažovala, kdybychom ji měly napůl. Dům se musel prodat, nebo jej mohla mít jen jedna z nás. I když to nebylo lehké, sestru jsem vyplatila. Ale ona neskončila. Přesto jsme ale zůstaly v kontaktu.
Jednoho dne jsme se všichni sešli u nás doma. Naše děti, manželé i přátelé. Ségra se tam ale opila a bokem začala svádět mého manžela. Dokonce do něj hučela, ať neplatí můj rozmar, tedy ten dům. To byla poslední kapka. Tehdy jsem viděla, že se nezměnila.
Neměla jsem proto zájem dál ji vídat. A ani ona se o to nesnažila. Ani se vlastně neomluvila, že něco přehnala. Proč se tedy doprošovat? Naše rodiny se nevídají, jen děti občas. My se ségrou ale ne, stejně jako naši muži.
Kamila P. (67), Jihlava