Když jsem se seznámila s Pavlem, učaroval mi jeho klid a humor, trochu svérázný, ale laskavý. Až na jednu věc.
Brali jsme se opravdu z lásky, ne z donucení, že čekáme dítě. To přišlo až rok po svatbě. Pavlovy vtípky se mi líbily, často mi přichystal překvapení, narafičil třeba dárky, které jsem musela hledat po bytě. Ale každá legrace opravdu něco stojí. Jediné, co mi na Pavlovi začalo dost vadit, byl jeho názor na moji kuchyni.
Co vlastně chce?
To přece musí namíchnout každou ženskou, když vaří obstojně, ale pak vidí ten výraz, s jakým manžel jí. Ať jsem uvařila cokoli, pokýval hlavou. Tak nějak smutně. Nebo v tom byl soucit?
„Víš, máma, ta uměla,“ zasnil se několikrát za sebou, až jsem bouchla. „Už toho nech!“ zvýšila jsem hlas. „Tvoji mámu mám ráda, ale ty mi ji asi zprotivíš. To chceš?“
Není to ono
Trochu ho to polekalo. Zíral. Nejspíš takovou reakci nečekal. Ale já se nedala. Zašla jsem do kuchyně a vytáhla knihu receptů. „Tak tohle jsou recepty tvojí mámy,“ ukázala jsem mu rozevřenou kuchařku. Pokyvoval hlavou.
„Třeba to není v receptech,“ podíval se na mě šibalsky. Nejradši bych ho tou kuchařkou vzala po hlavě. Pavel pochopil, že přestřelil.
Dal si pauzu
„Chtěla bych umět vařit jako tvoje máma,“ vzdychla jsem a rezignovaně vrátila kuchařku do kuchyně. Večeři, kterou jsem připravila, Pavel radši nekomentoval, a dokonce snědl celou. Zdálo se, že si dal pauzu, že mě nechce ranit.
Jenže já už jsem přemýšlela, jak ho nachytám. A zrodil se nápad. Jen jsem k tomu potřebovala pomocnici. A tu jsem našla hned. Pavlovu maminku. Byla svolná s tím, že mi pomůže svého synka trochu srovnat do latě. Nedělní oběd měl být mým triumfem.
Nechala jsem uplynout nějaký čas od mého výbuchu s kuchařkou, abych „jako“ zapomněla. „Ať je rád, že mu vaříš,“ konejšila mě Pavlova máma. „O co mu jde? Vždyť tuhle ten nedělní oběd byl přece na jedničku,“ dodala. A smluvily jsme se na tu neděli, která ukáže pravdu.
Mám pomocnici
Pavlova maminka navařila a já její oběd stihla dopravit domů tajně. Pak už stačilo jenom dělat zvuky v kuchyni, které do ní patří. Pavel zrovna dopoledne sledoval nějaký film, relaxoval, jak tomu válení u televize říká, do kuchyně ani nenakoukl.
Ostatně jako vždycky. Jídlo od maminky jsem ohřála, takže mohl cítit i vůni. Dcera Alena, která k nám přišla na oběd, protože její manžel je kdesi na služební cestě, vždycky říkala, že vařím skvěle.
Pokukovala po bytě a vycítila, že se něco děje, jen si to ještě nedala dohromady. Jen jí moje manévry připadaly trochu zvláštní. Čekala, co z toho vzejde. Ale cítila také tu vůni. Svíčkovou ona miluje. A teď byla na stole.
Nechal se nachytat
Pavel se jako obvykle začal v jídle rýpat, dělal ty své obličeje, zatímco Alenka si pochutnávala. „Mami, ta se ti povedla jako minule,“ pochválila mě. Myslím, že přesně takovou dělám i já. Pavel jen vzdychl. „Máma ji umí lepší,“ řekl.
„Ale povedla se ti,“ dodal rychle. „Tak se k mamince odstěhuj,“ řekla jsem s ledovým klidem. „Tuhle svíčkovou totiž vařila ona!“ Tak překvapeného jsem ho nikdy neviděla. Nechtěl věřit svým uším, kroutil hlavou, ale myslím, že se nějak zastyděl.
Za ty roky řečí, že jeho máma vaří líp než já. Od té doby mám klid, přestal rýpat. Proč to ale dělal, to mi neřekl. Že by to byl jeho nepovedený vtip?
Helena S. (56), České Budějovice