Životy lidí může v krizové situaci zachránit i zásah z jiného světa. Všechno naštěstí dobře dopadlo, ale nebylo komu za to poděkovat…

Můj manžel Zdeněk léta jezdil jako strojvůdce motorového vlaku. Pro mě to znamenalo zvyknout si, že nemáme běžný život jako ostatní, všechno bylo podřízeno jeho směnám.

Nevadilo mi to, pracovala jsem na volné noze, takže jsem si svoje povinnosti mohla přizpůsobit tomu, jak byl manžel v práci. A když jsme pak oba měli volno, o to více jsme si užívali jeden druhého.

Manželova práce mě zneklidňovala

I přesto, že mě manžel stále uklidňoval, že je jeho práce bezpečná, občas jsem se o něj bála. Většinou to byla bezprostřední reakce na nějakou nehodu na přejezdu, o které jsem se dočetla v novinách nebo viděla v televizi. A pak přišel ten podzimní den, kdy mě manžel dokázal dodatečně vyděsit sám.

Byl bledý a v šoku

Pamatuji si, že byl tehdy začátek listopadu, tedy období Dušiček. Vrátila jsem se zrovna ze hřbitova, kde jsem byla zapálit svíčku za svoje prarodiče a našla jsem manžela v kuchyni s panákem rumu. Už to mě dost zaskočilo, protože manžel pil jen velice zřídka.

Navíc byl v obličeji bledý jako stěna a zaražený. Hned jsem poznala, že se něco stalo.

V noci se stále probouzel

Manžel o tom však nechtěl mluvit. Jen řekl, že je unavený a že si půjde hned lehnout. Věděla jsem, že se mi dříve nebo později svěří sám, a tak jsem na něho nenaléhala. V noci spal manžel hodně neklidně, několikrát se probudil.

Ráno měl kruhy pod očima a vypadal ještě hůř než předchozí večer. Nemusel toho dne do práce. Já také ne. Než jsem se manžela stačila znovu zeptat, co se předchozího den stalo, začal mi o všem vyprávět sám.

Se vším se mi svěřil

Lokální trať, po které už tolikrát jel, obsahovala i několik tunelů. Když se vlak, který manžel řídil, blížil k tomu nejkratšímu z nich, náhle se objevila na kolejích nějaká postava. Byl to muž v pracovní uniformě, který zuřivě mával, aby Zdeněk vlak zastavil.

Manžel tak učinil a otevřel okno, aby se toho člověka zeptal, co se děje. Měl možnost na chvilku si ho dobře prohlédnout. Jenže za pár vteřin po muži nebylo už ani památky. Byla to záhada, protože kolem byly skály a ten člověk neměl kam zmizet.

Uklidňovala jsem ho, aby se netrápil

Manžel ale neměl moc času nad tím přemýšlet. Za pár vteřin se ozvala silná rána a manžel spatřil, jak na druhé straně tunelu spadlo na koleje několik obrovských kamenů.

Okamžitě si uvědomil, že kdyby býval kvůli tajemné postavě nezastavil, kameny by dopadly přímo na motorový vlak. Mohlo tak dojít k opravdu vážnému železničnímu neštěstí, protože vůz mohl vykolejit a spadnout ze srázu dolů!

Chápala jsem, že taková událost musí otřást každým, i já jsem v tu chvíli cítila nepříjemné mrazení v zádech, ale manžela jsem se snažila uklidnit a říkala jsem mu, že vlastně všechno dobře dopadlo a není tedy důvod se tím dále trápit.

Spatřil fotografii toho muže

Trať byla po té tragické příhodě dočasně uzavřena. Vlak se musel vrátit do nejbližší stanice.

Když manžel u výpravčího hlásil mimořádnou událost a překážku na trati, všiml si, že v kanceláři visí několik starých zarámovaných fotografií různých skupin lidí pracujících u dráhy.

Na jedné z nich spatřil znovu tvář onoho člověka, díky kterému včas zastavil vlak. Podle uvedeného data ale ta fotka pocházela z padesátých let!

Dávné neštěstí

Když se manžel pokoušel zjistit, o koho se jedná, dozvěděl se, že to je starý pan Dvořák, průvodčí, který špatně skončil.

Hodně pil a jednou si opilý zkracoval v noci cestu podél trati právě u tunelů ve skalách, kde není moc možností se vyhnout jedoucímu vlaku. Věděl, že podle jízdního řádu už nic nepojede, zapomněl však na nákladní vlaky.

Jeden z nich ho srazil přímo před tunelem, za kterým mohlo toho večera dojít k obrovskému neštěstí.

Pravdu utajil

Výpravčí chtěl samozřejmě vědět, proč se manžel o starého pana Dvořáka zajímá. Zdeněk původně zamýšlel napsat do hlášení, že k neštěstí nedošlo jen díky varování od neznámého muže, pak si to ale raději rozmyslel.

Domníval se, že by to mohlo vyvolat víc otázek než odpovědí. Nakonec tam tedy uvedl, že měl podezření na technickou závadu vlaku.

Posezení s kolegy

Uběhlo několik měsíců. Jeden z manželových kolegů pak slavil narozeniny a pozval své kamarády u dráhy do hospody na pivo a panáky. Povídalo se o všem možném a nakonec došla řeč i na některé bývalé zaměstnance včetně pana Dvořáka.

„Byl to dobrej chlap, ale osud se s ním nemazlil,“ řekl jeden z chlapů. „Skončil špatně. A podle povídaček tu prý jeho duch stále bloudí.“

Manželovi se v tu chvíli rozklepaly nohy. Byl přesvědčen, že tragédii zabránilo právě zjevení nešťastníka z padesátých let.

Děkuje mu za život

Trvalo nějaký čas než se manžel z otřesného zážitku vzpamatoval a opět s klidným srdcem vyjel na trať. Jedno se ale změnilo – začal se od té doby více zajímat o věci mezi nebem a zemí.

Dnes už jsme oba v důchodu, ale kdykoli tou tratí jedeme, tak manžel před oním tunelem vykoukne z okénka a pokaždé starému Dvořákovi poděkuje za život.

Danuše T. (69), severní Morava