Domů     Můj milý zmizel a vzkázal mi, že nesnáší loučení
Můj milý zmizel a vzkázal mi, že nesnáší loučení
7 minut čtení

Sháněla jsem ženicha, kde se dalo. Hlavně na plesech a na tancovačkách, kam ale nechodili jen slušní kluci. Byla tam i spousta pobudů.

Můj příběh je takový zmatený. Občas nemohu uvěřit, že se mi něco takového skutečně stalo. Zejména ráno po probuzení si kolikrát myslím, že to byl třeba jen sen a že moje minulost je taková nějaká, řekněme učesanější, ale není tomu tak. Jak to tenkrát bylo?

Inu, bylo mi pětadvacet a moc jsem toužila po miminku, jen mi k tomu scházel takový drobný detail. Chlap. Potenciální tatínek. Sháněla jsem ho, kde se dalo. Taky jsem často chodila tancovat, tehdy se tančilo v okolí všude možně a kdo měl nohy, ten tam spěchal.

Nebyly to jen plesy, ale různé pouťové, posvícenské či myslivecké anebo bůhvíjaké tancovačky, v kulturácích, hospodských sálech nebo i pod širým nebem.

Zdaleka ne každý tam byl pro roli budoucího tatínka použitelný, scházeli se tam mimo jiné všelijaké existence, úchylové, pobudové a tuláci. A tak si slušná holka musela dávat setsakra pozor, aby nenaletěla a nezbyly jí jen oči pro pláč.

Já hloupá si o sobě myslela, že jsem dostatečně ostražitá a že rozeznám bídáka od milého kluka.

Ze slušnosti

Vešla jsem do sálu plného světel a hudby a roztřásla se mi kolena, neboť u stolečku se zpola vypitou flaškou vína nedbale postával nápadně hezký mladík. Nikdy jsem si dvakrát nevěřila, a tak jsem si zasmušile pomyslela:

Kdepak, ten není pro mě, toho si pro sebe zcela jistě urve Naďa, pro podobu s Liz Taylorovou výstižně přezdívaná Liz. Ten kluk má asi něco s očima, napadlo mě po chvíli, když Naďu ignoroval a vyzval k tanci mě. Nejspíš potřebuje brýle. Nebo má prapodivný vkus.

Brzy a spontánně se rozproudil rozhovor. Nejdřív se točil kolem našeho tanečního umění. „Jsem vás pošlapal, že jo? Jsem jako hrom do police,“ pravil můj tanečník. „Ale jděte, válíte jako Travolta v Pomádě,“ řekla jsem, abych mu udělala radost.

Pravda to nebyla a on to věděl. „To říkáte jenom ze slušnosti, tancuju jako sloup elektrickýho vedení,“ namítl s odzbrojujícím úsměvem. „Ale jinak jsem okouzlující společník. Uděláte dobře, když se mnou strávíte celý večer.“ A to se také stalo.

Doprovodil mě domů. Celou cestu jsem byla nervózní a jen jsem se modlila, aby to řekl. Tamto. Tamtu větu.

A když to konečně řekl, zajásala jsem a div se mu nevrhla kolem krku, ač jsme se znali krátce. „Nešla byste se mnou zítra na večeři?“ Tak zněla ta věta, kterou jsem toužila slyšet.

Už nepřišel

Začalo to jako pohádka a skončilo jako noční můra všech slušných děvčat. Scházeli jsme se pár měsíců, ale jednoho dne už nepřišel na schůzku a ani nezavolal. Zavolal však jeho přítel Zbyšek, měl takový nejistý hlas, povídá: „Víte, slečno, špatně se mi to říká.

Jiří mě o to požádal, a tak holt musím. Odjel na rok na služební cestu do ciziny. Nenávidí loučení. Ozve se.“ Položila jsem sluchátko a zároveň jsem si položila ruku tam, kde jsem tušila žaludek, který v poslední době neustále signalizoval, že se necítí nejlíp.

Byla jsem ve druhém měsíci, hodlala jsem mu to sdělit právě na té schůzce, na niž se už neobtěžoval přijít. Úlevu mi nepřinesly ani horké slzy, koulely se mi po tváři jako splašené. Co budu dělat? Hledat ho přes Červený kříž? Adresa:

Jirka, Evropa (anebo možná i jiný kontinent). Tak to je konec. Ve skutečnosti to byl naopak začátek. Narodila se Katka. Její otec se neozval, ale zachytila jsem jakousi šeptandu hovořící v tom smyslu, že už je zpátky, ale že bývá viděn s nějakou holkou.

Jirkovy oči

„Nenávidíme tě a nepotřebujeme tě, ty prevíte,“ šeptala jsem si ve svém dětském pokoji, kde jsem i nadále přebývala, a s obdivem hleděla na spící miminko. Říkali o mně, že mám zpackaný život.

Bývala bych to ráda vyvrátila, občas jsem měla nutkání otevřít okno a zařvat na celou ulici: „Žádnej zpackanej život!

Mám Katku a docela mě baví žehlit plenky a zkoušet loktem, jestli je voda na koupání akorát.“ Naši byli z miminka celí pryč, táta dokonce koupil barevnou televizi, aby malá koukala na barevné pohádky.

„Máš recht, na toho vola se vykašli,“ dával mi za pravdu a spokojeně sledoval hokejové utkání v barvě. Máma byla evidentně jiného názoru. „Někdo tě tu hledal,“ šeptala mi, když jsme se s Katkou vrátily z chalupy, kdy jsme s přestávkami pobývaly od brzkého jara.

Trhla jsem sebou. Podle popisu to musel být on. Učila jsem Katku usmívat se a brát hračky do ruky a říkat „máma“. Jen „máma“, protože aby říkala „táta“, to pro ni přece nemělo smysl.

Ale byla ještě malá, neříkala nic, jen na mě hleděla doširoka otevřenýma Jirkovýma očima, což dost bolelo. Ale jak říká ta reklama na šampony: Už ani slzu!

V kuchyni

Zavolala mi nejlepší kamarádka a pozvala mě na každoroční velkolepý mejdan, pořádaný na její zahradě. Vzdychla jsem, že na to nemám pomyšlení. Zaječela, že se smrtelně urazí, když nepřijdu, dodala: „Hlavně nekecej, že ti vaši nepohlídaj!“ a práskla telefonem.

Nebylo vyhnutí, po dlouhé době jsem musela mezi lidi. Vyšňořila jsem se a s myšlenkou, že se tam jen mihnu a pak honem pryč, jsem se vyhrnula do ulic. Naši, abych řekla pravdu, jásali, že budou mít Katušku na pár hodin jen pro sebe. Byli tak hodní!

Zazvonila jsem na nedalekou vilku, z oken i zahrady se ozýval randál, slavnost byla v plném proudu. Vlekla jsem se dát lahev, kterou jsem přinesla, do ledničky, a první, koho jsem v kuchyni uviděla, byl Jirka. Krájel zeleninu na salát. Ustoupila jsem ke schodům s úmyslem dát se na útěk.

Ty někoho máš?

„Kampak?“ ozvalo se za mnou hlasem mé nejlepší kamarádky. „Sotva jsi přišla, chceš odejít? I jen tu zůstaň a promluv se starým kamarádem.“ Nebylo úniku. „Jé, ahoj, to je náhoda,“ povídá Jirka s nadšením v hlase. „Hledal jsem tě, nebylas doma.

Jak se ti vede, co je nového?“ Pokrčila jsem rameny: „Nic. Co by bylo? Tady chcíp pes.“ Z rozpaků jsem sebrala z mísy oschlý chlebíček, hygienik by ho nejspíš zakázal, slupla jsem ho jako malinu a koukala, jak otec mého dítěte obratně připravuje salát. „Tak co?

Vyprávěj. Jak ses tady měla?“ nedal pokoj s vyptáváním. „Vypadáš tak odtažitě. Ty… někoho máš?“ Sebrala jsem se a s mísou nejspíš předvčerejších chlebíčků jsem beze slova odešla do zahrady. Na odchodu jsem ještě sykla: „Jo. Někoho bych měla.“ Trhl sebou, a to se mi líbilo.

Jenom vodu

Pronásledoval mě i do zahrady, kde hořel oheň, zářily lampiony a jak na lesy řval kazeťák. „A ty prej taky někoho máš,“ uniklo mi, když se posadil vedl mě. Upřímně se podivil, pak se ťukl do čela:

„Furt s sebou tahám ségru, má trochu sociální fobii, tak aby se otrkala.“ Myslela jsem, že si dělá psinu, ale vážně i tady byl se ségrou, bledou, hubenou dívkou, věčně postávající stranou. Divil se, proč piju jenom vodu, tak jsem mu řekla, že víno pít nemůžu.

„Cože? To ti zakázali doktoři? Jsi nemocná?“ divil se. Bylo to už k nevydržení. Odpověděla jsem, že víno nemůžu, protože kojím. Fakticky se zeptal, koho. „Asi medvěda, ne?“ zaúpěla jsem.

Potom jsem ho vzala za ruku, odebrala mu flašku, kterou držel v ruce, to by nedělalo dobrý dojem, a šla mu ukázat jeho dceru.

Večírek

Když jsme dorazili domů, to byl teprve večírek! Naši žasli, on žasl, no kabaret na druhou. Táta nejprve tak zuřil, že mu Jirka musel slíbit, že se do zimy vezmeme, a opravdu to splnil.

Po svatbě se z nich stali nejlepší kamarádi a z Jirky, který mi kdysi tak ublížil, byl najednou vzorný a milující táta. Snažil se mně i naší dceři vynahradit ty ztracené chvíle, kdy byl pryč. A podařilo se mu to. Tak jsem se dočkala své vysněné rodiny.

Marcela (60), severní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Hana byla spořádaná žena a vzorná manželka. Celé městečko ji obdivovalo. Pak se však stalo něco, co ji vykolejilo a změnilo k horšímu. V našem městečku jsme se všichni znali. Prodávala jsem v místním lahůdkářství, a to víte, do lahůdkářství chodí každý. Hanu jsem znala, bydlela ve vilce u nádraží. Její manželství bylo přímo čítankové, občas jsem dávala Hanu a jejího muže za příklad svému životn
3 minuty čtení
Ještě před čtyřmi měsíci jsme žili normální život. Manžel byl zdravý a plný energie. Dnes bojuje o život. Nikdy by mě nenapadlo, že se jeho svět tak rychle převrátí. Manžel byl člověk, který nikdy nebyl nemocný. Nezastavil se, vždy byl aktivní, běhal, jezdil na kole, miloval život. Když si ale začal stěžovat na bolesti v břiše, myslela jsem si, že to bude jen nějaký menší problém, nějaké zažíva
5 minut čtení
Je to už dávno, ale pořád si pamatuji, jak těžké to pro ni bylo. Moje kamarádka Petra byla vždy tak srdečná. Sama ale prožívala bolest, kterou neunesla. Když se ohlédnu zpět, mám pocit, jako bych byla svědkem něčeho, co se stalo teprve včera. Pořád dokola si říkám, jak jsem měla něco udělat jinak, abych jí pomohla. Aby tu byla se mnou i dnes. Moje kamarádka mi dala možnost být její oporou v
3 minuty čtení
První nečekaná rána v mém dosud pohádkovém životě přišla, když jsem zjistila, že manžel má milenku. To byla ale jen ta první z řady ran. Druhá přišla, když jsem zjistila, že se s tou ženou vídal už dlouhé měsíce a žil s námi oběma. A třetí, když se ukázalo, že ona je jen o pár let starší než naše dcera. Zůstala jsem sama v domě, který jsme spolu postavili. Zdi byly plné vzpomínek. Nemohla jsem
3 minuty čtení
Dodnes mám stále před očima obraz, který se mi zaryl do paměti. „Tvá sestřička už není,“ říkali. Jak není, vždyť byla mladší! Bylo mi tehdy 10 let a Markéta byla o dva roky mladší. To přece nedávalo smysl. Děti neumírají. I já jsem se cítila nesmrtelná. Tehdy mi řekli, že odešla do nebíčka. Proč? Tam odešla tenkrát babička, která byla stará. Proč šla má sestřička? Prázdný pokoj Nebyla to
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Velikonoční jehněčí kolínka na víně
tisicereceptu.cz
Velikonoční jehněčí kolínka na víně
Jaké by to byly Velikonoce bez pořádného masa? Ingredience 4 jehněčí kolínka 2 cibule 50 g másla 6 stroužků česneku 10 kuliček pepře 3 bobkové listy 6 dcl červeného vína, 4 snítky rozmarý
Perlové týdny Halada 2025
iluxus.cz
Perlové týdny Halada 2025
V květnu a červnu proběhne největší prodejní výstave perlových šperků v Čechách a na Slovensku. Legendární a největší akce rodinného klenotnictví Halada má tradicí již několik desetiletí. Na akci s
Nejkrutější zima novověku? Ptáci umrzali za letu!
historyplus.cz
Nejkrutější zima novověku? Ptáci umrzali za letu!
Kdo nemusí vytáhnout paty z domu, ten nevychází. V kalendáři jsou první dny roku 1709 a napříč Evropou mrzne, až praští. A to doslova. Ve Francii dokonce padají z oblohy ptáci, kteří za letu umrzli. Na jiných místech se při zvonění rozpadnou mrazem kostelní zvony. Ničivá zima potrvá čtyři měsíce a nabídne scény, které se zatím neopakovaly…  
Gruzie plná chutí a vůní
epochalnisvet.cz
Gruzie plná chutí a vůní
Země pro mnohé neznámá skrývá velké kulinární bohatství, což může být pro ty, kteří pamatují jen známý koňak nebo čaj opravdovým překvapením. A pohostinnost místních je pověstná. Však také jedno z přísloví zní: Host je dar Boží.   Gruzínská kuchyně není jenom jedna, po staletí vstřebávala vlivy turecké, íránské a posledních dekádách i ruské. Navíc
Vestavba s přidanou hodnotou
rezidenceonline.cz
Vestavba s přidanou hodnotou
Design kuchyně ctí spotřebiče, které nejsou na první pohled vidět. Mohou být ukryté za kuchyňskými dvířky nebo splývají s kuchyňskou linkou. Pro vestavné spotřebiče hraje řada faktorů. Jedním z nich je úspora místa a designově čistý vzhled kuchyně. Nabídka tohoto typu spotřebičů je veliká, v zásadě si můžete pořídit kompletní výčet nezbytných kuchyňských pomocníků od
Manželství Brooke Shields spěje pomalu k rozvodu
nasehvezdy.cz
Manželství Brooke Shields spěje pomalu k rozvodu
Hvězda filmu Modrá laguna, i po letech stále krásná Brooke Shields (59), prochází manželskou krizí! S filmovým scenáristou a producentem Chrisem Henchym (60), kterého si brala už před čtyřiadvaceti
Rukopis, který mu změní život: Co našel Wilfrid M. Voynich ve Frascati?
enigmaplus.cz
Rukopis, který mu změní život: Co našel Wilfrid M. Voynich ve Frascati?
Americký sběratel starožitných knih polsko-litevského původu Wilfrid M. Voynich (1865–1930) se v roce 1912 přehrabuje desítkami rukopisů uvnitř jezuitské knihovny ve starobylém paláci Villa Mondragone
Jak správně pečovat o citlivou atopickou pokožku? Dopřejte jí koupel a med
nejsemsama.cz
Jak správně pečovat o citlivou atopickou pokožku? Dopřejte jí koupel a med
Stává se vám, že po sprchování cítíte na těle nepříjemné pnutí, loupe se vám kůže, nebo vám dokonce naskáčou pupínky? Víme, jak si s tím poradit. Zdroje pitné vody jsou dnes bohužel natolik kontaminované, že přidávat chlor do vody je prakticky nezbytností. Takto upravená voda potom kůži nejen dráždí a vysušuje, ale u citlivějších jedinců může vést
Velikonoční ostrov: Nejosamělejší místo světa plné záhad
epochanacestach.cz
Velikonoční ostrov: Nejosamělejší místo světa plné záhad
Hluboko v Pacifiku leží ostrov proslulý svou tajemnou prastarou civilizací. Zdobí jej nejen kouzelná příroda, ale i 300 soch moai. Každá z těchto soch je vytesána z jednoho kamene a má typickou protáhlou tvář. V současnosti se zdá, že řada tajemství Velikonočního ostrova se již dočkala svého rozluštění. Víme, proč tyto sochy vznikly a jakým způsobem se po ostrově
Vím, že je stále se mnou
skutecnepribehy.cz
Vím, že je stále se mnou
Se smrtí mého milovaného Pavla jsem se nemohla dlouho smířit. Až jednoho večera, kdy jsem na něj vzpomínala, se přihodilo něco nečekaného. Manžel před časem prohrál boj s nemocí. Byl láskou mého života. Smířila jsem se s tím, že dožiji sama. Nikoho jiného jsem k sobě nechtěla. Ukázalo se však, že mě měl Pavel tak moc rád, že nedokázal
Test využívající infračervené světlo dokáže detekovat krev od pacienta s rakovinou plic
21stoleti.cz
Test využívající infračervené světlo dokáže detekovat krev od pacienta s rakovinou plic
Vědcům z Institutu Maxe Plancka pro kvantovou optiku se podařilo vytvořit nový test, který je schopen odhalit vzorky krve pacientů, kteří trpí rakovinou plic, a to s 81% přesností. Do budoucna by tent
Robin Hood: Mýtus, legenda, nebo skutečný král zbojníků?
epochaplus.cz
Robin Hood: Mýtus, legenda, nebo skutečný král zbojníků?
Kdo by neznal jméno Robin Hood? Slavný psanec ze Sherwoodu se za staletí proměnil ve folklorní ikonu, hrdinu stovek knih, filmů i seriálů. Ale kdo vlastně byl muž, jehož příběh přežil staletí a stal se symbolem spravedlnosti? Mýtus, nebo historická postava? Příběh, který přerostl do legendy První dochované zmínky o Robinovi pocházejí ze 14. století.