Nikdy jsem nevěřila na různé pověry a na sny taky ne! Dokonce i černá kočka přes cestu mě nechává dodnes klidnou. Ovšem předpověď o fazolích se naplnila.
Jako malá holčička jsem prý mívala sny, podle kterých moje babička vykládala, co se do dvou dnů stane. Můj otec ale byl zapřísáhlý nepřítel jakékoli pověry a všeho, co zavánělo tajemnem. Byl to učitel matematiky a věřil pouze tomu, co si mohl osahat nebo spočítat.
Protože jsem byla vychovávána v jeho duchu, taky jsem nevěřila. I když mi babička tvrdila, že mám věštecký talent a bylo by ze mě skvělé médium. Jednou se mi zdálo, že jedu do školy na praseti, a babička si běžela podat sportku.
Vyhrála tehdy třetí, ale radovala se z toho, jako by to byla hlavní výhra. Do své smrti o tom vyprávěla. Tatínek mě ale poučil, že to byla náhoda. Moje maminka o těchto věcech mlčela, myslela si asi své, aby měla doma klid. Až později jsem zjistila, že velmi dala na sny.
Hodiny se zastavily
Už jsem měla vlastní rodinu, když jsem si jednou přišla po práci pro Rozárku, kterou maminka vyzvedla ze školky. Dala jsem si u maminky kávu a povídaly jsme si. Táta byl na šachovém turnaji.
Šachy, to byl jeho celoživotní koníček! Najednou se ozvaly velké hodiny v předsíni, lekla jsem se, že už je šest. Hodinky na mé ruce ale ukazovaly něco málo po půl. „Vy nemáte hodiny seřízené?“ podivila jsem se.
Otec velmi dbal na to, aby šly přesně. Maminka se s údivem zvedla a šla se na ně podívat. V tu chvíli se hodiny zastavily. Maminka úplně nadskočila úlekem. „Proboha!“ vykřikla, „někdo zemřel!“
Smrt přišla
Stály jsme v předsíni a zíraly na ty obrovské hodiny. Já pak mávla rukou: „Ale mami, to jsou přece jen takové pověry!“ Rozloučily jsme se a já spěchala s Rozárkou domů vařit večeři. Odemykala jsem dveře, když se rozdrnčel telefon.
V něm se ozvala uplakaná maminka, že otec dostal infarkt a zemřel. Přesně v tu chvíli, kdy jeho hodiny začaly nečekaně odbíjet a pak se náhle zastavily. Ani to mě ale jako racionálního člověka nepřesvědčilo. Proto muselo přijít varování třetí…
Rozházené fazole
Neštěstí nechodí samo, jak praví pořekadlo. Uplynuly tři měsíce a já měla divný sen. Seděla jsem uprostřed našeho bytu, kde nebyly zdi, ani okna, ani nábytek. Ta jediná židle, na které já seděla, stála uprostřed ničeho a všude kolem ležely rozházené fazole.
Rozhlížela jsem se kolem sebe nechápavě, a pak začala fazole sbírat. Ráno jsem řekla o svém podivném snu matce, a ta se okamžitě rozplakala. Opakovala stále dokola, že fazole jsou smrt. Že zemře ještě někdo další z naší rodiny.
Tomu se nedalo věřit! Zákon pravděpodobnosti to přece vyvrací! Dva dny po tom snu měl můj muž pracovní úraz, který nepřežil. Až když jsem se stala vdovou, uvěřila jsem. Varování osudu existují!
Eva (71), Plzeň