Náš prapředek pracoval v Americe ve firmě, která vyráběla Edisonovy žárovky. Jednu jsme měli doma na půdě. I po tolika letech se rozsvítila jako zázrakem.

Na půdu nám děda zakázal lézt pod velkým trestem. Často nám opakoval, že tam jsou věci, které nikdo nepotřebuje a on je někdy, až k tomu nastane ta nejvhodnější doba, vyhodí na smeťák.

Jenomže my jsme tušili, že ta doba nenastane nikdy, děda se totiž zdráhal cokoli vyhodit. Navíc vždy vyprávěl, že na půdě jsou schované staré Edisonovy žárovky, které jsou prý velkým unikátem. Jako kluk jsem toužil všechny ty poklady prozkoumat.

Ve staré truhle

Bylo mi patnáct, když jsem sebral odvahu a na půjdu se rozhodl podívat. A ne sám! Já se svým mladším bratrem Romanem a pak tři sestřenice, Adéla, Magda a Antonie. Popoháněl jsem naši výpravu k žebříku. Děda měl pravdu.

Celá půda, ač byla velká, byla zaházena nejrůznějšími krámy, na kterých ulpíval prach. Pátrali jsme mezi starými krabicemi a hledali zejména staré žárovky, o kterých děda vyprávěl.

Říkal, že náš předek pracoval v Americe, v továrně samotného Edisona. Do Evropy si pak s sebou přivezl několik žárovek, které se tam vyrobily! Nakonec jsme je nalezli úplně vzadu ve velké dřevěné truhle.

Když jsme ji otvírali, vzneslo se do vzduchu tolik prachu, že jsme nic neviděli. Až po chvíli jsme spatřili na dně truhly malé papírové krabice s nějakou, už těžce identifikovatelnou firemní značkou.

Všechny byly prázdné, až na jednu. A právě z ní vyndal můj bratr žárovku! Byli jsme všichni překvapeni, že se dost podobala těm dnešním, jenom byla větší a měla trochu jiný tvar.

Záblesk

„Víte, že Edison byl nejslavnějším vynálezcem na světě? Říkal mi to dědeček,“ začal jsem přednášku, zatímco žárovka kolovala v našich rukou. A pak se stalo cosi zvláštního.

Nejdříve se zničehonic zablesklo a na chvíli byl ozářen prostor celé půdy. A pak… „Svítí!“ vykřikla Antonie a zvedla žárovku vysoko nad hlavu. Zírali jsme na to s otevřenou pusou.

Nemohli jsme pochopit, jak je možné, že se žárovka rozsvítila. Byla přece tak stará, a navíc: „Jak může svítit, když není přišroubována do elektřiny?“ stačil jsem ještě říct.

Zhasla

Pak žárovka zase zhasla a Antonie ji nechala dál kolovat. Brali jsme ten kousek skla do rukou jako svátost. Bylo ticho, jen na střechu dopadaly dešťové kapky.

„Třeba to bylo díky tomu blesku!“ nadhodil bratr a já jen rozpačitě přikývl. Žárovku jsme donesli dědečkovi, který byl tak nadšený, že jsme ji našli, že se na nás ani nezlobil za to, že jsme přes jeho zákaz lezli na půdu.

Naše vyprávění o tom, že se žárovka sama rozsvítila, ale smetl ze stolu jako výplod naší fantazie. Žárovka se navíc poté už nikdy nerozsvítila. A dnes už ani nevím, co se s ní stalo.

Petr (57), Pardubice