Seděla jsem nad archivem dlouho do noci a kolem mě se promenádovali duchové mých předků. Pak zamířili do jídelny ke kulatému stolu.

Do toho domu po prarodičích jsem se přistěhovala nově, bydlela jsem tu zatím jen pár dní. Domek byl hodně dlouho opuštěný, protože babička s dědou už před lety odešli bydlet do domova seniorů, kde měli veškerý komfort.

Jejich domek byl neobydlený několik let, sama jsem tu byla naposledy ještě jako malá holčička. Všechny místnosti teď byly prázdné, chladné… Největším pokojem byla jídelna, do které se vcházelo napravo od schodiště, a právě tam jsem spatřila první přízrak.

Krásnou ženu sešněrovanou korzetem. Myslela jsem si, že mám vidiny. Časem jsem ale pochopila, že v tomhle domě nejsem ani zdaleka sama.

Předkové ožívali

Povoláním jsem historička a většinu času trávím v archivu, kde jsem se také dala do sepisování našeho bohatě rozvětveného rodu. Toužila jsem nám vytvořit rodokmen, a tak jsem si protekčně vypůjčila z archivu domů řadu historických pramenů.

Od té chvíle se začaly přízraky v domě objevovat. Jako bych je přinesením těch starých knih oživila. Došlo mi, že se jedná o mé předky, kteří ožívali z archivních materiálů a zjevovali se nečekaně v jakoukoli denní či noční dobu.

Všimla jsem si, že všichni směřovali stejným směrem – kráčeli do jídelny. Byla pozdní noční hodina, když jsem unaveně zavřela velké papírové desky, do kterých jsem si zapisovala údaje o svém rodě a sestavovala tak barvitou mozaiku naší historie. Pokojem se mihl další přízrak a zmizel v jídelně.

Sestoupila jsem ze schodiště a před jídelnou zůstala stát. Z jídelny mě ovanul svěží vítr, ačkoli všechna okna i dveře byly zavřené. Tělem mi projel mráz, přesto jsem se odvážila do místnosti vstoupit.

Kolem mě se mihlo pár stínů a postupně se z nich začaly rýsovat jasné siluety postav.

Vzácná společnost

Na stole zničehonic vzplály svíčky, které osvítily jídelnu. Bylo tu plno. Byla jsem obklopena svými předky, kteří mluvili mezi sebou a mě si vůbec nevšímali. Usedla jsem za stůl. Po mé pravici seděl muž v kabátě od fraku a kostkované vestě.

Jen o pár míst dál seděla žena v drahé paruce. Vedle sedící muž sňal z hlavy zdobený klobouk a pohodil ho na stůl před sebe. Jedlo se nejrůznější maso. Pilo se několik druhů vína. S úžasem jsem se rozhlížela kolem sebe na tu podivnou společnost.

Znenadání zaznělo do nočního ticha dvanáct úderů hodin, visících jako jediná ozdoba v jídelně. Tváře mých předků začaly blednout. Světlo hořících svící pohasínalo.

Stále hořely

Za zády hostů se objevily otevřené rakve. Čekaly na svůj obsah. Muži a ženy do nich uléhali, aby se vzápětí celý obraz rozostřil a zmizel. Zůstala jsem sedět u stolu sama. A v tom jsem se probudila! Zjistila jsem, že jsem nad archivními prameny usnula.

Celá strašidelná hostina se mi jen zdála… Nebo? Zajímavé ale bylo, že jsem si během spánku udělala o ní podrobný záznam a zaplnila tak bílá místa v historii svého rodu. A když jsem vešla do jídelny, stále tu hořely svíce!

Miroslava (59), Zlínsko