S manželem jsme vybudovali krásné bydlení. Když zemřel, zůstala jsem sama. A bez jeho pomoci jsem naletěla a přišla o vše, co bylo naše.

Je to smutné a bolavé. Spíš než ztráta hmotného majetku mě trápí, že jsem se nechala tak hloupě napálit. Přišla jsem o všechno, co jsme s Karlíčkem vybudovali. I když tu už není, pořád se před ním stydím, že jsem takhle nemožně dala všanc to naše.

Když jsem v tom bytě ještě žila, neničily mne vzpomínky. Naopak, měla jsem se tam dobře, protože jsem vnímala, že tam nějak ještě je. Ty pokoje ho zažily. Ale dnes? V pečovateláku, pokoji číslo 38, není žádný jeho duch.

Bylo to naše království

S Karlíčkem jsme nemohli mít děti, a tak jsme žili jen pro sebe. Náš vztah byl plný lásky a já byla šťastná. S ním jsem neměla pocit, že mi něco chybí. Ta láska byla tak velká, že přesáhla i jeho smrt.

Když jsem usínala, objímala jsem jeho pyžamo, jako by tam stále byl. Pro někoho je to možná úsměvné, já se ale cítila dobře.

Nemoc mi ho vzala

Karlíček třikrát v životě prodělal rakovinu. Odešel v 76 letech. Zůstala jsem sama a přiznám se, že trochu bezradná, protože ty praktické věci, jako zařizování, placení za služby apod., dělal on.

Když po mně tehdy chtěl něco poskytovatel energií, nevěděla jsem, co dělat. A tak jsem se obrátila na sousedku. Bydleli vedle s manželem asi pět let a byli moc milí. Zvali mne k sobě na kafe, když Karlíček odešel, abych přišla na jiné myšlenky.

Naletěla jsem jim

Sousedé mi se vším pomáhali. Nakonec jsme se sblížili natolik, že jsem si řekla, že jim byt nechám, protože komu jinému bych jej dala. Sousedé na mne nijak netlačili, tvářili se tak, že mi chtějí pomoct. Když jsem byla v nouzi, půjčili mi i peníze.

Svůj byt jsem nakonec přepsala na ně s tím, že tam nějak dožiju. Jenže jak byl byt jejich, najednou mi stále častěji nabízeli, jestli nechci využít služeb pečovatelky.

Chtěli se mě zbavit a mít byt pro sebe

Postupně mi chtěli vnuknout, jak se o sebe už nepostarám. I když se stále chovali mile, já měla čím dál větší pocit, že jim překážím. Když jsem navíc šla jednoho dne domů, potkala jsem partu divných pobudů, kteří mě okradli.

Dokonce mě i zbili, že jsem měla na tváři modřiny. Naštěstí si mě brzy všimli lidé a zavolali záchranku. Nevím, jak se to sousedé dozvěděli, ale přijeli pro mne. Cestou domů mi říkali, jak je to hrozné, že se u nás zhoršila kriminalita.

Nevím, když jsem se ptala vyšetřujícího policisty, naopak říkal, že já jsem byla po dlouhé době takový případ. Nechci ani domyslet, jestli v tom napadení neměli sousedé prsty.

Nakonec jsem odešla sama, ale nejsem šťastná…

Začala jsem se v tom bytě sama bát. Nebo spíš jsem měla divný pocit ze strany sousedů. Nakonec jsem polevila a řekla jsem, že půjdu do pečovateláku. Nejsem tu ale šťastná. Ráda bych se vrátila do svého domova, ale to už je asi ztracené. A sousedé?

První dny za mnou chodili, pak jednou za týden, za měsíc, dnes maximálně napíšou na Vánoce. Náš byt pronajímají. Jsou tam cizí lidé. Karlíčku, odpusť mi to.

Lída T. (78), Brno