Když mě překvapila náhlá bouřka, myslela jsem si, že nic horšího se už nestane. Pak mě ale na zastávce ohodilo auto vodou od hlavy až k patě.

Pamatuji si, že tehdy se mi moc nechtělo jít z práce domů. Byla jsem krátce po rozvodu a prázdný byt mě docela deprimoval. Jako kdyby toho nebylo málo, podle předpovědi počasí sice mělo být hezky, ale odpoledne se rychle zatáhlo a spustil se prudký déšť.

Koukala jsem přes okno na provazy vody, které neustávaly. Pak jsem se s povzdechem zvedla a vyrazila domů. Zdálo se mi, že počasí ten den kopírovalo mou náladu.

Nepodařené manželství

Od mého rozvodu uplynuly necelé tři měsíce, a, i když bych měla cítit úlevu, žádná se nedostavila. Na rovinu přiznám, že manžel mě deset let podváděl. Když jsem na to přišla, nijak nezapíral. A pro mě byl jediným logickým řešením rozvod.

Jenže říkejte si, co chcete, hlava je jedna věc, srdce druhá. Já toho neřáda měla pořád tak trochu ráda. Možná bych mu ty nevěry i odpustila, ale když jsem viděla, že mu je vlastně jedno, že se s ním chci rozvést, hrozně mě to naštvalo.

Dnes už cítím jenom smutek. A mrzí mě ta léta promarněná po boku někoho, kdo si to nezasloužil.

Spustil se prudký liják

S takovými myšlenkami jsem jednoho dne seděla v práci a pozorovala oblohu, která se rychle zatáhla. Spustil se liják, jaký jsem již dlouho neviděla. Deštník jsem s sebou neměla, ale naštěstí je kousek od naší firmy krámek se vším možným.

Běžela jsem deštěm jen pár vteřin, ale zdálo se mi, že to trvá celou věčnost. Koupila jsem si jednorázovou pláštěnku, takové dlouhé průhledné pončo, a vyrazila domů.

Bezohledný řidič

Čekala jsem na autobus, který měl své klasické zpoždění, když se kolem prohnalo auto. A protože voda se držela na cestě a nestíhala odtékat, bylo jí dost na to, aby mě ten bezohledný řidič postříkal od hlavy až k patě.

Zanadávala jsem si a snažila se vodu setřít. Naštěstí mě pončo slušně ochránilo. Mokré jsem měla jenom boty.

Přišel se mi omluvit

Dál jsem čekala na autobus, když se najednou vedle mě ozval cizí hlas: „Omlouvám se.“ Otočila jsem se. Stál tam chlap asi tak v mém věku, nad hlavou si držel noviny, ale stejně byl celý promočený. „Prosím?“ zeptala jsem se nechápavě. „Ohodil jsem vás vodou.

Chtěl bych se omluvit,“ řekl rozpačitě. Pak mi došlo, že to je ten bezohledný řidič. Jak tam tak smutně stál a mokrá košile se mu lepila na tělo, bylo mi ho trochu líto. „Nic se nestalo. Vidíte?

Já jsem do deště vybavena,“ řekla jsem mu s úsměvem a roztáhla ruce pod pončem. Taky se začal usmívat a docela mu to slušelo. Když jsme tam ještě chvíli stáli a on už na sobě neměl ani kousek suchý, navrhl, jestli by mě mohl pozvat na čaj.

Neměla jsem nic proti a zašli jsme do nedaleké kavárny. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Adam a je mu čtyřicet pět let. Jakmile se trochu osušil, vypadal celkem k světu, přestože mu vlasy trčely na všechny strany.

Když jsme vypili čaj, omluvil se, že by se rád šel převléct do suchého. A pozval mě na další čaj. Neodmítla jsem.

Můj báječný muž

To všechno se událo už skoro před deseti lety. Od té doby jsme se pravidelně setkávali, až jsme se jednoho krásného dne sestěhovali. Po třech letech vztahu přede mnou Adam poklekl s prstýnkem v ruce. Samozřejmě jsem řekla ano.

Lepšího muže pro život bych si totiž jen stěží dokázala představit. Adam je milý, pozorný, láskyplný muž. Skvělý manžel a ten nejbáječnější otec našich dvou dcer.

Blanka J. (53), Liberec