Tajně jsme se chodili dívat do márnice. Tolik jsme toužili po dobrodružství, že jsme vymysleli sázku. Když padla noc, sešli jsme se na hřbitově…
Když jsem byla malá, hřbitov v naší vesnici měl úžasné kouzlo. Patřil mezi staré sudetské hřbitovy, a tak byly jeho součástí i opuštěné polorozpadlé hrobky.
Nás děti to místo děsilo a fascinovalo zároveň. Dveře do staré márnice byly rozbité, jako děti jsme tam snadno prolezli a prohlíželi si, jak to uvnitř vypadá. Stával tam pohřební kočár, měl černé záclonky a andělíčky na dveřích.
Na hřbitově bylo vždy hodně koček a většina z nich přebývala právě zde. Starý kočár, to bylo jejich doupě. K pohřebnímu kočáru jsem měla úctu, ale jak čas šel, dítě se stává drzejší.
Kdo jde první?
A tak jednou došlo k sázce. Kdo vydrží v noci deset minut v pohřebním voze, bude velký hrdina! Většina se vzdala pokusu okamžitě, tři se ale vsadili, že to dokážou. Když jsme se sešli v jedenáct v noci u vrat hřbitova, nečekaně dorazil i tatínek Pepíka.
Tomu se nepozorovaně vytratit z domu nepovedlo − nebo se prostě bál a všechno doma řekl. Kamarádi byli sice účastí dospělého zaskočeni, ale v hloubce duše se nám všem ulevilo. Když je tu dospělý, nikomu se přece nic nemůže stát. Nikdo se dovnitř nehrnul.
Dohadovali jsme se, kdo začne. Statečnost nás opustila. Nakonec se rozhodl Pepíkův táta, že půjde jako první… Uznale jsme hvízdli. Protáhl se dírou ve dveřích jen stěží a my tou škvírou zírali za ním.
Pepíkův táta se blížil k pohřebnímu kočáru, už bral za dveře, když z něho vyskočilo několik koček. Bleskurychle se vydrápaly na okýnko a zmizely do noci. Pepíkův táta sice uskočil, ale pak na nás zamával, že to byly přece jen kočky!
Nohy na ramena
A srdnatě zacloumal dvířky kočáru. V tu chvíli se odhrnula černá záclonka a z kočárku vylezla bílá ruka, a ta chytla Pepíkova tátu za rameno. Ten zařval jako tygr a dal se na útěk. My nečekali a běželi jako o závod pryč.
Jen jsme slyšeli, jak vylétlo z vrat několik prken. To jimi Pepíkův táta proletěl ven, doběhl nás a pak i předběhl a uháněl k domovu. Běželi jsme do vesnice s takovým řevem, že lidi vybíhali před domy. Nikdo nám ale tehdy náš strašlivý zážitek nevěřil.
Alena (67), Chomutov