S babičkou jsem měla výjimečný vztah. Jednou jsem jí koupila ve vetešnictví starožitný budík. Ukázalo se, že nebyl zdaleka tak obyčejný.

Z rodiny jsem měla vždycky nejblíže k babičce Evě. Co jsem se narodila, žila sama. Byla jsem jediná, kdo se o ni intenzivně zajímal. Vznikl mezi námi krásný vztah. Často jsme si dělaly radost maličkostmi.

Cítila jsem její bolest

I když jsem měla s rodiči dobrý vztah, ten s babičkou byl výjimečný. Bylo v něm něco víc. Právě ona byla mojí spřízněnou duší. Vypovídá o tom třeba fakt, že i když jsme nebyly spolu, na dálku jsem cítila, když se jí něco stalo.

Pamatuji si na dobu, kdy často trpěla bolestmi břicha. Občas jsem totiž prožívala stejnou bolest jako ona. Když jsem jí to později vyprávěla, shodovalo se to s jejími obtížemi. Nejvíce mě bavilo vymýšlet pro babičku dárečky.

Jako dítě jsem jí například ráda trhala kvítí nebo malovala kamínky. Vždycky, když jsem jí nějaký dárek dávala, mě těšilo, jakou radost z něj má. V pozdějším věku jsem jí malovala obrazy nebo vyráběla keramické hrníčky.

A jednou jsem ve starém vetešnictví narazila na netypický budík. Pán mi tvrdil, že už nikdy nebude fungovat, ale i tak jsem se rozhodla, že ho babičce koupím. Vyloženě mi k ní pasoval. Když jsem jí ho dávala, radostí plakala.

Na budíku se změnil čas

Za ty roky, co ho babička měla, ukazoval pořád půl třetí. Já i můj táta jsme se ho pokoušeli opravit, ale bez úspěchu. Babička ho i tak měla vystavený v kuchyni na stolečku. Občas jsem si všimla, že se na něj dívá tak, jako by se jeho časem řídila.

Když babička vážně onemocněla, změnil se čas na budíku zničehonic na půl šestou. Pokud se nemýlím, stalo se tak v době, kdy babičce diagnostikovali rakovinu slinivky. Poté se opět vrátil na půl třetí.

Ozval se tikot hodin

S těžkým srdcem jsme babičku o půl roku později pohřbívali. Na budík jsem zapomněla a truchlila po milované babičce. Jednou mi dal táta klíče od jejího bytu, abych to tam šla zkontrolovat.

V bytě bylo hrobové ticho, které najednou narušilo tikání hodinových ručiček. Prošla jsem celý byt a tikání mě dovedlo ke stolečku v kuchyni, kde stál onen budík. Tikal. Poprvé za ty roky, co ho babička měla, fungoval.

Vzala jsem ho do ruky a přiložila k uchu, abych uvěřila, že je to vážně on. Pak jsem se podívala na čas. Ukazoval půl šesté. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Byl to totiž čas babiččiny smrti.

Ohlásil čas smrti?

Se slzami v očích jsem usedla na gauč a rozplakala se. Došlo mi, že to není náhoda. Ten budík v babiččině bytě nějakým zvláštním způsobem „ožil“ zrovna v hodinu jejího skonu. Když jsem to říkala doma, nikdo v tom nic neviděl.

Jsem jediná, kdo věří tomu, že babička s tím má co do činění. Čas její smrti byl předem daný a já věřím, že to věděla i ona. Proto se na budík tak často dívala. Říkám si, kdybych jí ho nedala, jestli by věci dopadly jinak.

Jana H. (52), Brno