Seděla jsem v archivu a studovala materiály na seminární práci. Najednou se přede mnou objevil starý muž a začal mi vyprávět…
Studovala jsem historii v době, kdy ještě neexistovaly počítače. Všechny informace ke studiu jsem musela najít ve starém školním archivu a v knihovně.
Moje seminární práce se tehdy týkala velké bouře, která udeřila v naší zemi v roce 1929. To odpoledne pršelo, a tak mě psí počasí alespoň nestresovalo tím, že se dá prožít odpoledne jinak, než sezením nad hromadou knih a novin.
Neznámý muž
Nehybný vzduch a nekonečné ticho v archivu náhle prořízla slova neznámého muže. Objevil se přede mnou jako přízrak a sedl si proti mně. „Byl jsem tehdy malý kluk, kdy na naši vesnici zaútočila ta vichřice století!“ řekl a hladil si svou vousatou bradu.
Překvapeně jsem zakývala hlavou. „Ten den byl čtvrtek. Celý den bylo horko a dusno. Všichni jsme čekali, že přijde bouřka. Ta ale překonala všechna naše očekávání!“ Začala jsem si to rychle zapisovat. „Vše začalo kolem sedmé hodiny večer. Nejdříve se zatáhlo.
Byli jsme zrovna na polích. Už jsme ale nestihli doběhnout do vsi. Vichřice přilétla na rychlých perutích. Domy a stodoly začaly vybuchovat jako při dělostřelecké přípravě.“ Vyprávěl mi celý příběh a já zaujatě poslouchala a snažila se zapsat každé jeho slovo.
„Vichřice napáchala hroznou škodu. Věžičku s korouhví kostela smetla ze střechy. Sady vykácela jako gilotina. Nejhorší ale bylo, že si vyžádala i lidské oběti!“ pokračoval.
Jeho jméno
Když hovořil o obětech, zaleskly se mu v očích slzy. Sklonila jsem hlavu nad svými zápisky. Když jsem se znovu podívala před sebe, místo, kde seděl nečekaný pamětník, bylo prázdné. Zmizel! Stačil mi ale říct své jméno.
Většinu informací, které mi řekl, jsem opravdu našla a ověřila v kronikách. A pak, na jedné ze starých fotografií, jsem spatřila asi desetiletého chlapce. Nad jeho hlavou bylo napsané jméno inkoustovým perem, jméno, které patřilo tomu staříkovi. Dodnes si to neumím vysvětlit.
Helena (54), Šumperk