Svoji sestru jsem měla moc ráda a pomoct ji v nesnázích jsem považovala za svoji povinnost. Netušila jsem, že stotisícové dluhy mi nebude chtít splatit!
S mojí o hodně mladší sestrou byly problémy snad už od kolíbky. Byla neduživá a uplakaná. Všechno se muselo točit jen kolem ní. Ani když dospěla, to nebylo jiné. Připadalo mi normální, jí ve všem ustoupit a podporovat ji nejen finančně, ale i jinak.
Byla rozvedená a měla dost náročné povolání. Překládala z italštiny, kterou se naučila kdysi na roční stáži.
Nevítaná návštěva
Když byla v časové tísni, musela jsem přepisovat dlouhé odstavce a zkracovat český text, aby ho ona mohla následně přeložit. Pomáhala jsem jí i s jejími dvěma dětmi. Ty moje už byly dávno dospělé, tak mi to ani nevadilo. „Hedviko, potřebovala bych založit.
Nutně!“ požádala mě jednou jen tak, mezi dveřmi. Nejdřív o pár tisíc a potom jsem se stala spoluručitelkou na její půjčku. Peníze potřebovala na nějaké čtecí zařízení a na auto. Potom si našla nového přítele a věci se změnily.
Stačila jen jedna neškodná otázka a byl oheň na střeše: „A co ten tvůj přítel dělá? Přispívá ti na domácnost?“ Bez odpovědi bouchla dveřmi a už jsem ji neviděla. Koho jsem ale viděla, byl pracovník banky. Navštívil mě v zaměstnání.
Radovala jsem se, že to není exekutor a tak jsem ho vítala s úsměvem. Nedošlo mi, že je to vlastně ještě horší! „Ručíte za půjčku. Dlužník nám nesplácí, musíte vy!“ řekl ještě, než si stačil sednout k mému stolu.
Vymyslela jsem lest
Nic mi nevysvětlil, nic nerozebíral. Jasný příkaz nesnesl odporu. Hned po práci jsem se vypravila za sestrou, ale ona se mi jen vysmála. Prý nemá peněz nazbyt! Ani se neomluvila. Byla jsem zoufalá.
Půjčku, kde úroky z prodlení rostly snad každým dnem, jsem nemohla nikdy splatit. Ani kdybych chtěla a že jsem nechtěla. Proč bych splácela peníze, které jsem neutratila? Celou noc jsem se převalovala na posteli a potom se rozhodla.
Když to nejde po dobrém, určitě to půjde po zlém! Jen musím všechno pořádně promyslet! Když jsem měla svůj odvážný plán jakž takž pohromadě, pozvala jsem sestru i přítelem na večeři. V dobrém!
„Promluvíme si a něco společně vymyslíme!“ řekla jsem co nejvlídněji a upřela oči prosebně na toho jejího přítele. Skočil mi na lep a ochotně přikývnul. Možná i jemu bylo trapné, takhle mě okrást!
Kradené věci jsem prodala
Sestra bydlela jen o několik ulic dál. Připravila jsem dost složitou večeři. Polévku, ryby a hranolky a i dezert. U ryby mi zazvonil telefon a já se omluvou zvedla od stolu.
„Dejte mi prosím deset minut, musím si něco zařídit!“ sdělila jsem těm spokojeným strávníkům a rychle vyklusala z domu. Tam na mě čekal kolega a také dlouholetý kamarád. Jemu jedinému jsem se mohla se vším svěřit! Rychle mě dovezl k sestře.
Zde se mi, nechtějte vědět jak, pomohl dostat k ní do bytu. Sebrala jsem všechno, co mohlo dle mého mínění mít nějakou cenu. A taky klíčky od auta! Domů jsem jela bez kolegy. Ve svém nově nabytém autě, které jsem zaparkovala za rohem.
Sestra právě dojídala dezert, když jsem se přihnala domů. „Všechno v pořádku?“ zeptala se a já spokojeně odpověděla: „V tom nejlepším!“ A všechno jsem jí řekla. Ani se nezmohla na odpor. Všechno, včetně auta, jsem prodala. Jejím jménem.
Splatila jsem skoro všechny dluhy. Ostatní peníze jsem odepsala. Za svoji důvěřivost jsem si malý trest zasloužila!
Hedvika S. (59), střední Čechy