Potkal jsem ho pouze jednou. Vyprávěl mi svůj příběh o nešťastné lásce, ženě, kterou nepřestal milovat ani jako duch. Na obrázku jsem ji poznal!
Nad městem viselo černé nebe, ve vzduchu byl cítit déšť. Hvězdy v těchto místech měly těžkou pozici, díky světelnému nočnímu smogu nebyly takřka vidět. Nebe bez hvězd mi připadalo dvojnásob smutné.
Byl jsem na procházce. Patrně jediný člověk, bdící široko daleko. Vedle mě běžel můj tříletý vlčák Hasty. ten si zřejmě myslel, že nejnevhodnější dobu na jeho venčení jsem si vybrat nemohl.
Nesl květiny
Koktejl husté mlhy a světlo strnule stojících lamp působilo tajemně, depresivně, až úzkostně. Potuloval jsem se po nábřeží každou noc pravidelně. Se svým Hastym jsem se nebál nikoho! Trpěl jsem chronickou nespavostí.
Žena mi zemřela před několika lety a já už mnoho překvapení od života neočekával. Po nocích jsem se toulal liduprázdným městem se svým psem a usínal až k ránu vyčerpáním.
Tentokrát jsem ale nebyl tak docela sám, na paty se mi pověsil neznámý chodec! Několikrát jsem se ohlédl. Z mlhy vystupovala jeho postava stále zřetelněji. Byl blíž a blíž. Začal jsem se bát a zrychlil jsem! Muž také!
Pak mě náhle předešel a já s překvapením zjistil, že se jedná o přibližně stejně starého muže jako jsem byl já. V ruce držel nějakou věc, která se podobala pugetu květin.
Celé to bylo zvláštní, ten muž se vznášel prostorem, jako by byl stvořen z mlhy, až zmizel ve tmě.
Zanedlouho jsem ho však spatřil znovu. Seděl na osamělé lavičce, květinový pugét, snad bílé růže, mu ležel přes nohy. V temném obličeji hořely jen dvě oči, velmi podivné. Muž jako by neměl tvář!
Dávná láska
Kolem krku si vyhrnul límec a pokynul mi, abych se posadil. Poslechl jsem jako bych byl uhranutý. Nepřestal jsem přitom sledovat místo, kde svítily jeho oči. Muž se dal najednou do vyprávění. Mluvil o své dávné lásce, kterou si nikdy nevzal. Našla si totiž jiného, on ji však nepřestal milovat.
Zemřela před nedávnem a on krátce po ní. Od té doby chodí nočním nábřežím a nosí své lásce květiny. Sedm bílých růží! Tajemný muž bez tváře zalovil v kapse svého dlouhého kabátu a vyndal fotografii ženy, kterou nepřestal milovat ani po své smrti.
Žena na fotografii
Polknutí mi zůstalo viset v půli hrdla. Díval jsem se na fotografii své ženy. Než jsem stačil cokoli říct, muž se zvedl a zmizel v mlze. Můj pes, který celou dobu vrčel, se konečně uklidnil. Došel jsem domů a usnul až někdy nad ránem. Podivného muže-ducha jsem už nikdy více nespatřil.
Při další procházce nočním městem jsem držel v ruce sedm bílých růží, které jsem položil na lavičku, kde jsem si s nešťastným přízrakem povídal.
Asi bylo dobře, že jsem se mu neodvážil říct, že já byl tím člověkem, který ho učinil nešťastným, když jsem si jeho vysněnou dívku vzal!
Petr (57), Pardubice