Našemu manželství zvonil tehdy smutný umíráček. Nejvíce tím, jak už to tak bohužel často bývá, trpěly naše malé děti.

Nedalo se zavírat oči před skutečností, že se blíží konec. I kdybychom sebevíc chtěli, bylo po všem. Co ale naše děti? Vychovávali jsme tehdy osmiletého Romana a pětiletou Annu. Co jim dáme do vínku? Dětství bez táty. Ale jinak to zjevně nešlo.

Krize se stávala nesnesitelnou. „Nemůžu být s tebou ani na Vánoce, zešílel bych z toho,“ řekl mi Pavel. Polilo mě horko. Už jsme zažádali o rozvod. Ale o svátcích spolu bývají i rodiny, které se rozpadly, dělají to kvůli dětem.

„Jsi nevýslovný sobec,“ zachrčela jsem. „Jak to vysvětlím dětem?“ Suše pravil, že děti za nic nemůžou a je mu jich líto, ale že již nesnese mou přítomnost. Zaťukala jsem si na čelo.

Moje přítomnost spočívala v tom, že nazdobím stůl, rozsvítím stromeček, postarám se o děti, naservíruji řízky se salátem a zazvoním na zvoneček, jako že přichází Ježíšek. Co je na tom tak nesnesitelného, bylo těžké pochopit.

Čaj s rumem

Na Štědrý den ráno byl pryč. Zmizel jeho batoh, teplý svetr, zimní bunda, deka. Splnil to, čím vyhrožoval. Že se sbalí a přetrpí Štědrý den a svatou noc v našem chatrném zahradním domku za městem.

Takové sobectví! Bylo mi do breku. Jak vysvětlit malým dětem, že táta nemá nervy strávit s námi Vánoce a že raději zalezl do zahradního domku, kde se klepe zimou, přikládá do kamen a popíjí čaj s rumem?

Obojí totiž zmizelo, čaj i rum. „Kde je tatínek?“ volaly děti, sotva vyběhly z postýlek. Zatím jsem nedokázala vymyslet si cokoli přijatelného, breptala jsem, že se brzy vrátí. Volala jsem mu, telefon vyzváněl dlouho a marně.

Anička se rozplakala. Vzlykala, že tatínek s ní přece bude čekat na Ježíška, že jí to slíbil. Ruply mi nervy. Po snídani jsme vyrazili. Řekla jsem dětem, že si uděláme malý vánoční výlet.

Bojovka

„Jedeme do zahradní chatky, že jo?“ poznal Románek při pohledu z okýnka autobusu. Vystoupili jsme na konci města a dali se cestičkou v lukách k zahrádkářské kolonii. Z našeho komínu vycházel tenký proužek kouře.

„Že je tam táta?“ uhodl Románek. Strčila jsem je obě do dveří. Pavel seděl na štokrleti po dědovi, zabalený do deky. Děti se na něj vrhly. „Tati, tati, to je nějaká bojovka?“ křičel Románek. Pavel pochopil, že prohrál. Děti si ho spokojeně odvedly domů.

Strávili jsme docela hezký, rodinný Štědrý večer. Nazítří, pod vlivem vánoční nálady, jsme se domluvili, že spolu budeme i nadále dobře vycházet. V novém roce jsme se rozvedli, ale kvůli dětem jsme se snažili jednat spolu slušně. Trávit společně svátky bylo samozřejmostí.

Hana (61), Zlínsko