Kdyby mi tehdy někdo řekl, že zase bude dobře, jen bych rezignovaně mávla rukou. Ale přišel poslední den roku a všechno bylo jinak.

Kdo prožil osamělé Vánoce a Silvestra, ví, o čem mluvím. Ale moje maminka, která už není mezi námi, mě učila, že naděje umírá poslední. Tehdy jsem byla docela opuštěná. Táhlo mi na padesát a byla jsem čerstvě rozvedená.

Syn studoval vysokou školu, bydlel na koleji a napsal mi dopis, že tam protentokrát zůstane i během Vánoc. Dopis byl krátký jako úřední oznámení. Byl v tom vzdor, vyčítal mi, že jsem manželství nezachránila. Jaký paradox.

Namísto toho, aby zazlíval otci, že od nás odešel, vyčítal naopak mně, že jsem ho nedokázala zastavit. Nevím, co přesně si představoval. Že jeho otce připoutám k radiátoru ústředního topení?

Po dvaceti letech našeho soužití, a myslím, že ne nespokojeného, si našel milenku, a já už nedokázala poslouchat jeho školácké výmluvy.

Už jsem nehodlala předstírat, že nic nevím, a jednoho pochmurného večera jsem vyštěkla, ať si hlavně už vybere, jestli ona, nebo já. No a můj bývalý muž si tedy vybral.

Vánoční zvyky jsem zazdila

Proti svým osamělým svátkům jsem tedy soukromě protestovala tím způsobem, že jsem poprvé v životě nejedla a nepřipravovala kapra se salátem. O Štědrém dnu a Božím hodu jsem se zabavila tím, že jsem si četla detektivku. Ani ven jsem nešla, nechtělo se mi civět na šťastné rodinky s dětmi.

Ohlédnutí zpět

Největší krize si mě vyčíhala kupodivu až na Silvestra. Možná to zní legračně a dětinsky, ale patřila jsem odjakživa k těm, kteří si do nového roku dávají předsevzetí a bilancují, co se během toho uplynulého přihodilo, a zda vše, co učinili, bylo správné.

Tentokrát jsem si nebyla jista, zdali jsem skutečně měla na manžela zaječet: „Buď ona, nebo já!“ Co když k zásadnímu rozhodnutí potřeboval daleko více času?

Poslední den roku

Jak už jsem řekla, největší depresi jsem cítila v poslední den roku. Bylo mi ještě daleko hůř než na Štědrý den, a to jsem se cítila rovněž pěkně pod psa.

Navíc už od rána bylo slyšet, jak se lidé dobře baví, zpívají, pouštějí hudbu, odpalují všelijaké rachejtle, vtipkují. Hned po probuzení jsem si pustila televizi, abych se necítila tak sama. Pak jsem se rozhodla otevřít si víno, což jsem neměla dělat.

Zjistila jsem totiž, že sama lahev zbavit zátky nedokážu, vždycky to dělal manžel. Nezbylo než pokorně zazvonit na sousedy, a když otevřeli, hned jsem zaznamenala, že je celá rodina hezky pohromadě.

Soused poslal syna pro vývrtku, dcera s maminkou se přišly podívat, kdo to přišel. Srdečně mě zvali na slivovici a na chlebíčky – ale já nemohla, cítila jsem, že se mi do očí hrnou slzy, raději jsem odmítla s tím, že čekám návštěvu.

Zdvořile se tedy se mnou rozloučili a já jsem si v jejich očích přečetla, že mým slovům ani za mák nevěří a dobře vědí, že budu sama jako opuštěný pes.

Předsevzetí

Před půlnocí zatelefonoval bratranec a jedna kolegyně. Zavolala jsem synovi, bezvýsledně. Vyšla jsem na balkon. Dívala jsem se na černé nebe a barevné ohňostroje vybuchujících světel. Byla jsem nešťastná.

Napadlo mě, že bych si měla jako obvykle dát nějaké novoroční předsevzetí. Co bych opravdu chtěla? Nebýt sama. To by znamenalo dát si předsevzetí, že si v novém roce najdu přítele.

Nevesele jsem se tomu zasmála, oblékla si zimník, zabalila se do šály a vyšla ven. Byla studená noc plná hvězd, sníh nepadal, mrzlo.

Sledovala jsem hru novoročních světel na obloze, široko daleko nebyla ani noha, lidé si připíjeli v obývacích pokojích, odpalovali rachejtle na balkonech nebo volali:

„Ať žije nový rok!“ Ať žije, pomyslela jsem si smutně a usedla na opuštěnou lavičku, studenou jako led. Zamrazilo mě při představě, že takhle budu slavit, pokud se dá takové slovo vůbec použít, už každý nadcházející nový rok. Příšerná vidina!

Setkání na lavičce

Roztřásla jsem se zimou a napůl se zvedla, že půjdu domů. Všimla jsem si muže asi tak mého věku, který mířil k lavičce. Představil se a popřál mi hezký nový rok. Prý že je ze sousedního vchodu. No ano, připadal mi povědomý.

Nejspíš jsme se čas od času potkávali, ale nic jsme o sobě nevěděli. Až teď, na studené lavičce v první den nového roku, jsme se spolu dali do řeči. Všimla jsem si, že pomalu a nenápadně začalo sněžit. Muž si také stěžoval na osamělost.

Řekl, že je rozvedený, že se mu do bytu chtěli nahrnout kamarádi a slavit s ním konec roku, ale odmítl, prostě neměl náladu. Chtěl být sám. Na oplátku jsem přiznala, že jsem sama být nechtěla, ale nic jiného mi nezbylo.

Došel domů pro šampaňské, připili jsme si. Pak jsme jen seděli, chvílemi si povídali, dokud nás zima nepřiměla vrátit se do svých domovů.

Našla jsem lásku

Pochopitelně jsme si vyměnili telefonní čísla. A tak mi začátek nového roku a dětinské novoroční předsevzetí vyčarovaly přítele. Od té doby jsme spolu, už skoro čtyři roky. Ne snad že bychom se chtěli brát, k tomu nemáme odvahu, ale je nám spolu dobře. A k tomu žádné razítko nepotřebujeme.

Mirka K. (53), Náchod