Víte, že se o Vánocích plní přání? Když si něco důležitého přejete usilovně a z celého srdce, Ježíšek vám to splní. I já jsem měla velké přání!
Byla to velká láska. Navždy. Napořád. Taková, kterou nikdo a nic nerozdělí! Tak proč tu tedy teď sedím u slavnostního vánočního stolu s vyhaslýma očima nešťastné ženy, která zůstala na ocet? Maminka mě sleduje smutnýma bezradnýma očima.
Moje máma, nejhodnější osoba pod sluncem. Stejně jako můj táta, nekonečný dobrák. Máma peče vanilkové rohlíčky a myslí si, že nevím, jak po mně sem tam opatrně pokukuje a pokaždé u toho dlouze vzdychne.
Táta leští jablíčka, aby na míse s ovocem působila řádně slavnostně, a také po mně občas rádoby nenápadně loupne okem. Je mi sedmadvacet a dávno jsem mohla být vdaná a slavit Štědrý večer s mužem svého života, možná i s dítětem. Ale nemám nic.
Sedím tu s maminkou a tátou jako malá holka. Co naplat, že jsou hodní. Trhá mi srdce, jak se kvůli mně trápí. Náš vánoční stromeček, rovný jako jedle, však to také jedle je, se špičkou dotýká stropu.
Táta si zakládá na tom, že coby hajný musí mít ten nejhezčí stromeček ze všech, zdobený starožitnými ozdobami po babičce a prababičce. Je nádherný. Stříbrné řetězy se oslnivě třpytí. Potají si utírám slzy. Za oknem kvílí sněhová vánice.
Hustě sněží třetí, nebo čtvrtý den. Závěje se skoro dotýkají nízko položených okýnek naší hájovny.
Slečna z hájovny
S Martinem jsme se seznámili brzy poté, co se přistěhoval do sousední vesnice, kde zdědil domek po babičce. Zrovna přijela pouť.
Bylo mi krásných devatenáct let, stála jsem u střelnice a dusila se smíchy při pohledu na spolužáka ze základky Vomáčku, který se pokoušel udělat dojem na zdejší dlouhonohou blond prodavačku a vystřelit jí růži. Marně.
„Ukaž,“ vytrhla jsem mu flintu, „nebo utratíš majlant.“ Trefila jsem napoprvé. Vomáčka sklesle poděkoval a za mnou se uznale ozvalo: „Ještě jsem neviděl, aby holka střílela jako Buffalo Bill.“ Otočila jsem se za tím příjemným hlasem.
„To mě naučil táta,“ vysvětlila jsem. Zeptal se, zdali je táta bankovní lupič. Odpověděla jsem, že jen málo bankovních lupičů bydlí v hájovnách. Dlouze hvízdl: „Takže slečinka z hájovny. Jak romantické.“ Od té chvíle jsme k sobě s Martinem patřili.
Jako bychom se jeden pro druhého narodili. Byla to láska na první pohled a já věřila, že i na celý život. Zajímalo ho, jak naše hájenka vypadá, a tak se mnou kráčel téměř nepoužívanou lesní silničkou až k chaloupce s okénky nízko a parohy v průčelí.
Za okny se červenaly maminčiny muškáty. Přišel si nás tehdy prohlédnout i tatínkův ochočený srnec Ferda, zvědavý jako opice.
Zmizel
Teď je však cesta k hájovně beznadějně zavátá. Tři roky jsme spolu s Martinem chodili. Schylovalo se ke svatbě. Byla to životní láska.
Pokaždé před Prvním májem jsem našla pod okny májku, mladou břízku ozdobenou barevnými krepovými papíry na znamení, že v domě bydlí zadaná dívka.
Na Štědrý den brzy ráno nám zase tajně vnikal na zahrádku a ozdobil jeden z našich smrčků, ten, který mi větvemi ťukal na okno pokoje, když víc zafoukalo. Prý aby to první, co na Štědrý den uvidím, byl smrk, který z lásky ozdobil.
Škoda, že byl až nesmyslně hrdý. Nic si nenechal vysvětlit. Tehdy na mysliveckém plese mě uviděl v předsálí v ten nejnešťastnější okamžik. Zrovna jsem tu po dlouhé době potkala Zbyňka, dávného ctitele, který se o mě kdysi neúspěšně ucházel.
V této chvíli se ke mně hlásil až příliš bouřlivě, a než jsem ho stačila rozhořčeně odstrčit, v dálce jsem zaznamenala Martinovy vyčítavé oči. Okamžitě jsem se k němu rozběhla, ale on zmizel.
Letěla jsem za ním do sálu, zoufale se rozhlížela, ptala se lidí, zda ho neviděli. Byl pryč. Utíkala jsem ven, pátrala ve tmě před kulturním domem, volala. Marně… Zní to nepochopitelně, ale tehdy jsme se viděli naposledy. Jako by se propadl do země.
Sbalil si saky paky a zmizel. Nazítří jsem našla jen zamčený dům. Jeho majitel nikde.
Po mořích
„Však on se ti vrátí,“ ujišťovala mě máma. „Jenom trucuje. Odjel někam na pár dní, až se vrátí, a to bude co nevidět, padnete si do náruče.“ Uplynul týden, dva, přehoupl se měsíc, Martin se nevracel. Lidi mínili, že se možná sebral a zmizel někam daleko.
„Možná do ciziny,“ usoudila stařenka Kučerová, jeho sousedka. „Vyprávěl, že dědeček byl námořníkem. Možná se plaví po mořích.“ To mě příliš neuklidnilo. Když přešel rok, smířila jsem se se skutečností. Už ho neuvidím. Už nikdy.
„Děvenko moje zlatá,“ vzdychala maminka. „Radši ho už nečekej. Ono to přebolí. Třeba se někde usadil a… a oženil. Rozhlídni se po svobodných mládencích. Co třeba ten Zbyněk? Ten by se ti nelíbil?
Kolikrát mi vyprávěl, jak moc by s tebou chtěl chodit.“ Naši se upnuli na Zbyňka. Tvářil se před nimi jako neviňátko, jako chlapec z nedělní školy, ale dobře jsem věděla, že běhá za vším, co nosí sukně, a v hospodách je jako doma.
Vodili ho k nám do hájovny, máma vyvařovala a mluvila o tom, že je smutno člověku samotnému.
Stará panna
Na těchto dýcháncích si postupem času naštěstí všimli, že má Zbyněk problém s alkoholem. Poté, co jednou vypil sedm lahvových piv a vyzval tátu, zda by mu neskočil ještě se džbánkem do hospody, řeči o tom, že bych mu měla věnovat přízeň, ustaly.
Přešel další rok a ještě jeden. V té době se holky vdávaly brzy, často záhy po maturitě, a máma si vzala do hlavy, že je můj osud zpečetěn. „Zůstaneš starou pannou,“ lomila rukama. „S tatínkem jsme se tak těšili na vnoučátka.
Ale žádná nebudou.“ Málem zapomněla, že zrovna peče rohlíčky. Ztěžka usedla a rozplakala se. „Mámo, spálí se ti to,“ upozornil táta. „A neděs už tu holku. Přece se nebudeme trápit i o Vánocích.“ Máma rychle vytáhla plech z trouby a oddechla si.
Rohlíčky byly upečené dozlatova a voněly jako pozdrav z ráje. Zavřela jsem oči a v duchu se probírala krabičkou s dopisy, které mi kdysi psával můj Martin. Byly to krásné dopisy plné láskyplných vyznání. Jak na mě jen mohl jejich pisatel zapomenout?
To musel být on!
Zrána na Štědrý den jsem roztáhla závěsy a vytřeštila oči. Vánice utichla, nesněžilo, zpod mraků se draly váhavé sluneční paprsky. Zdaleka se ale netřpytily tak jako větve smrčku u mého okna.
Třpytily se tu červené, modré a fialové koule, stříbrné zvonečky a zlaté hvězdičky. Tlumeně jsem vykřikla. To musel být on! Kdo jiný by mi zdobil stromek pod oknem? Hodila jsem na sebe župan a vběhla do kuchyně, abych tu fantastickou novinu oznámila našim.
Ale už to věděli. Martin seděl s nimi u stolu, máma mu zrovna nesla hrneček bílé kávy a cukroví. Když mě spatřil, strnul. Dívali jsme si do očí snad deset tisíc let, ani jsem si nevšimla, že rodiče potichu vyklidili pole a zůstali jsme s Martinem sami. Sami. Jen já a on, po tolika letech…
Neodejdu
„Promiň,“ zašeptal po nesnesitelně dlouhé pauze. „Myslím, že jsem byl blbec. Jestli mi dokážeš odpustit, tak už nikdy neodejdu.“ Rozplakala jsem se a vrhla se mu do náruče. „Kde jsi byl tak dlouho?“ ptala jsem se ho mezi vzlyky.
„Stará Kučerová říkala, že jsi námořník. Maminka zase, že už jsi určitě ženatej…“ Usmál se. Odpověděl, že námořník nebyl a ženatý není. „Byl jsem naštvaný a myslel jsem si, že musím odejít pryč, abych našel štěstí.
Teď už vím, že to největší štěstí držím v náruči tady a teď!“ Objímali jsme se, ve svícnu hořely svíčky a z rádia bylo slyšet koledy. Po nebi tehdy možná letěla ta kometa s ocasem, která plní přání.
Byl to ten nejkrásnější Štědrý den, ale překrásné byly a jsou dosud i všechny ty následující.
Monika (62), Vrchlabí