Moje manželství se mi zdálo poslední dobou nudné a fádní. Rozhodla jsem se ho něčím ozvláštnit, probudit někdejší vřelou lásku.
Manžel na mě sotva promluvil, natož aby se na mě podíval. Jen mručel a mumlal si něco pod fousy. Četl si noviny a zíral na televizi. Jako bychom byli dva cizí lidé. Jako bychom spolu neprožili skoro celý život. Ale nemyslel to zle. Jen se prostě tak nějak uzavřel do sebe.
Práce mu chyběla
S tím vousiskem, co si pod něj jen mrmlal, to naštěstí bylo jen takové rčení, protože jsem neoholené tváře odjaktěživa nesnášela. Vždycky, když jsem uviděla nějakého zarostlého chlapa, jsem si představovala, co všechno v těch vousech má. Brrr.
Toho bych doma nechtěla. Můj muž byl čistotný a dbal na sebe. Vždy hladce oholený, navoněný. To se mu nedalo upřít! Jen byl prostě bez nálady. Ani jsem se mu moc nedivila. Ocitl se v předčasném důchodu, aniž by o to stál.
Ale jeho podnik, kde pracoval snad od nepaměti, zeštíhloval, jak tomu říkali. Ve skutečnosti šlo o to, zbavit se letitých zaměstnanců a uspořit na výplaty těm mladším. On to chápal a podvolil se.
Byl z něho morous
Radost z tohoto kroku ale vůbec neměl. Moje utěšování, že si alespoň odpočine a bude mít konečně čas na svoje koníčky, ho nechávalo chladným. S těmi jeho zájmy to bylo právě naopak. To, čemu se dříve věnoval po večerech a nocích, ho už vůbec nezajímalo.
Měla bych mít radost, že už neslepoval takové ty lodě v láhvi nebo miniatury lokomotiv. Lepidlo bylo vždycky cítit po celém bytě, což se mi z duše protivilo. Ale on teď jen seděl u televize a já si nebyla jistá, zda vůbec ví, co sleduje.
Vždyť ani nevykřikl gól, když nějaký padl. Natož politika. Vždycky se hádal a argumentoval, teď jen mlčel a mlčel.
Dostala jsem radu
„Není v depresi?“ ptala se mě kolegyně, když jsem jí, jako obvykle v polední pauze, líčila, co se u nás doma děje, vlastně spíš, co se u nás neděje. „Chtělo by to nějaké rozptýlení, změnu stereotypu,“ nabádala mě a já hned začala přemýšlet, co by to mělo být.
Nic drahého, nic, kvůli čemu bych toho svého bručouna musela tahat ven. Něco jednoduchého a milého. Trvalo jen malou chvilku, než nás to s kolegyní skoro společně napadlo. „Udělej mu černou hodinku!
Zapal svíčku, přichystej pohoštění, pusť nějakou muziku, kterou jste poslouchali zamlada. To by bylo, aby se nedojal!“ Byla jsem nadšená a hned týž večer tu hodinku přichystala.
Trochu nechápal
Po večeři jsem ztlumila světla a udělala vše, co jsme my, chytré hlavinky, vymyslely. Manžel si zprvu ničeho nevšiml, a potom se zeptal, zda nevypadly pojistky. Romantik! Potom si ale všiml pohoštění i hudby. „Co to má znamenat?
To si tě jako mám namlouvat?“ zeptal se a já se naštvala. Běžela jsem si do skříňky pro čokoládu, na stres. To jsem ji vždycky moc potřebovala. Byla pro mě něco jako antibiotika na angínu. V tom přítmí jsem narazila do skříně a bouchla se do hlavy. „Au! To je ale bolest!“ zakřičela jsem.
Byla to rána
Teprve to ho dojalo. Pro tu čokoládu mi došel, ale cestou zpět, asi jak moc pospíchal, zakopl o práh, který už dlouho sliboval spravit. „Au, hrozně to bolí,“ skučel po mém vzoru a já mu ten výron chtěla zabandážovat.
Musela jsem vylézt na židli, protože kvůli všetečným vnoučatům jsme schovali lékárničku úplně nahoru. Jak to dopadlo, asi nemusím říkat. Židle pode mnou praskla a já se zhroutila na zem.
Nejhezčí večer
Kupodivu se mi nic nestalo, ale manžel se začal smát. Ležela jsem bezmocně na koberci a koukala odspodu na manžela. Viděla jsem jeho břicho a taky vytahané tepláky. Musela jsem se začít smát. S tímhle chlapem jsem se pokoušela o romantiku?
Já, velryba, pod kterou praskne židle? Smáli jsme se, až nám tekly slzy. Zrovna hrála oblíbená písnička našich dětí „Není nutno, aby bylo veselo…“. Smáli jsme se dlouho. Potom jsme snědli chlebíčky a vypili víno. Večer jsme si navzdory zraněním užili znamenitě!
Příště ale při té černé hodince necháme pro jistotu svítit všechna světla, co v bytě máme!
Tereza N. (61), Zlín