Slýcháte ty příběhy. Nikdy vás ale nenapadne, že se tragédie jednou může týkat vás. Nechápu, jak může něco budovaného půl století zmizet během pár desítek minut.
Jak jsem to popsala v úvodu, takovou situaci jsem viděla ve zprávách mnohokrát. Říkáte si, jaká je to tragédie, když někomu živel vezme vše. Něco i přispějete. Stejně to ale tak neprožíváte, když se to netýká vás.
A myslíte si, že vám se to nemůže stát, protože tohle se vám v životě neděje. Něco vám řeknu. Rozhodně není lepší vyhořet než se stěhovat!
Vysněný domov
Kdo nezažil, nepochopí. S manželem jsme se stěhovali v jednom roce i vícekrát. Ano, bylo to náročné, ale po té tragické zkušenosti vím, že to tahání desítek krabic, plánování atd. nebylo nic proti ohni.
S mužem jsme šetřili na vlastní dům, nakonec se nám podařilo koupit pozemek s chatkou. Na parcele jsme si postupně během let, často i svépomocí, postavili dům. Co já se u toho naučila!
Díky tomu jsem ale dopodrobna znala detaily domu, věděla jsem leccos o stavařině, takže mě pak jen tak někdo neutáhl na vařené nudli, jak se říká. A dnes? Dnes o domě nevím skoro nic.
Naše království
Náročná stavba nás trochu stála i zdraví. O to víc jsme k domovu tíhli. A samozřejmě i proto, že jsme v něm vychovali naše děti. Je to půl století, co jsme si začali budovat domov s velkým D. Od té doby jsme si jej zušlechťovali, naše zahrada byla výstavní.
Hrozně nás to bavilo, i když jsme se po celém dni plazili, jak nás bolela záda. Ale ta radost stála za to. Samozřejmě po těch letech to chtělo nějaké rekonstrukce a opravy, na které jsme již neměli sílu. Ale rozuměli jsme tomu a věděli jsme, co dům potřebuje.
Plánovali jsme novou střechu. Jenže k tomu už nedošlo…
Oheň ho sžíral jako ďábel
Byla asi jedna hodina v noci, když nás vzbudil telefon. Sousedé odnaproti volali, že v prvním patře asi hoří. Nic jsme necítili, ale šli jsme se podívat. Jen jsme otevřeli dveře od ložnice, už jsme to cítili.
Manžel vběhl do pokoje v onom patře a tam viděl, že oheň se šíří rychle. Já volala hasiče, sami jsme to nemohli zvládnout. Přijeli rychle, ale foukal silný vítr, takže oheň se nedařilo uhasit.
Bylo strašné dívat se na to, jak plameny pohlcují to, co jsme 50 let budovali. Bylo to jako jazyky ďábla.
Nezbylo vůbec nic
Padesát let života. Dům jsme stavěli dva roky. A pak stačilo pár desítek minut, kdy bylo po všem. Vyhořel do základů, nám nezbylo nic. Nábytek, některý i po rodičích, památky v podobě hraček a oblečků pro děti.
Jen doklady jsme měli při sobě a já naštěstí vzala alespoň fotky. Jinak ale nic. Bohužel tam zůstala i magnetofonová páska, kde byl hlas mých rodičů, když si hráli s našimi dětmi. Jediná taková památka na ně.
Všichni pomáhali
Naštěstí se mi vrátilo to, že jsem já sama kdysi pomáhala. I nám přispěli obětaví sousedé i cizí lidé, když se dělala sbírka v našem městečku. To je tak jediné, co mě může hřát na srdci. Jinak to moc bolí. Než se postaví nový dům, bude to trvat.
Snad bychom to s pomocí dětí zvládli. Stejně by jim dům pak zůstal. Ani nevím, jestli
by se mi chtělo na to místo tragédie. Momentálně bydlíme u syna a přemýšlíme, co dál. Jako bychom byli na začátku. Jenže dvacet už nám není.
Světlana K. (75), Ostrava
