Na tu malou vinárnu v zapadlé uličce mi zbyly jen vzpomínky. Vím, u kterého stolku jsme sedávali i jak se říkalo vrchnímu.
Byl mrzutý, zachmuřený začátek prosince, byla jsem ulítaná jako pes a nedokázala pochopit, proč jsem zčistajasna vystoupila o několik stanic dřív, než jsem zamýšlela. Mířila jsem do dárkového obchodu, kde jsem si umínila koupit dceři něco k Vánocům.
Na to, abych se procházela, bylo větrno a nevlídno. Sama jsem se divila, proč se loudám zasmušilými ulicemi, vyhýbám se loužím a v hlavě mám zmatek. Jako by se mi najednou chtělo vzpomínat. V zapadlé uličce, kterou jsem míjela, zářil název vinárny.
Jmenovala se Bludička. Hned se mi rozsvítilo. Sem jsme chodívali. Dokonce se mi vybavilo, jak vypadala servírka a že vrchnímu všichni říkali Jiříčku. A vida, tahle útulná vinárna dodnes funguje, i ten název má pořád stejný.
Tady jsme došli k závěru, že spálíme mosty a budeme žít spolu, protože jinak by ten život stál za starou bačkoru.
Nedočká se
Došla jsem až k vinárně, začínalo sněžit, chodník se nebezpečně leskl. Klouzalo to. Stolek, u něhož jsme sedávali, byl prázdný, hořela na něm svíčka. Jako by na nás čekal. Nedočká se, nikdy se nedočká.
Slibovali jsme si všechno na světě, budoucnost se rýsovala v růžových barvách, stačilo jen, abychom se oba rozvedli. Mysleli jsme, že to bude složité, ale proveditelné. Potom Milanovi vážně onemocněla manželka a mně umřel táta.
Mámu jsem si musela vzít k sobě, vyžadovala každodenní péči. Byli jsme s Milanem oba vyčerpaní, vídali se míň a míň, až jsme jednoho dne pochopili, že jsme zápas o hezký život ve dvou definitivně prohráli. A že nemáme energii dál bojovat.
Osmička
Kousek odtud bydlel. Jednou jsem ten vchod do domu hledala, měla jsem pocit, že to byl vchod číslo osm, ale žádný takový jsem nenašla. Připadalo mi to symbolické. Jako by mi vzkazoval: Nehledej mě, všechny cesty ke mně zavál sníh.
I v tomto okamžiku již pořádně sněžilo. Vrhla jsem poslední pohled do vinárny a už se ani neohlédla. „Nikdy se neuvidíme?“ zašeptala jsem tehdy, před mnoha lety. Jen pokrčil rameny. Zbylo vzpomínání.
Když leje jako z konve, říkám si, že i Milan pozoruje, jak déšť bubnuje na římsu, dělával to. Jsem pyšná, že jsem si tehdy vzala mámu k sobě a starala se o ni až do konce.
Zaplatila jsem za to dost vysokou daň, ale kdybych to bývala neudělala, nemohla bych se na sebe podívat do zrcadla. Teď se na sebe dívám bez problémů, ale dávné jiskřičky v očích hledám marně.
Marta (65), Opava
