Bylo snadné si na mě počíhat, až ponesu tržbu. Najednou stál přede mnou chlap s nožem. Zablikala pouliční lampa a stal se zázrak.
Nebyl to dobrý pocit. Tržbu z baru, ve kterém jsem tehdy pracovala, jsem každý večer nosila majitelce až do jejího domu. Odmítala si pro ni totiž jezdit. Byla jsem máma samoživitelka a nemohla jsem si dovolit o tu práci přijít. Bála jsem se ale za tmy chodit sama městem, ještě s obálkou peněz v tašce.
Děsivé místo
Nebylo těžké si na mě počíhat… Cesta nebyla dlouhá, byla celkem dobře osvícená a vedla mezi domy. Bylo tam však jedno děsivé místo, jako stvořené pro případné zlodějíčky – podchod vedle parku. Kdykoli jsem se k němu blížila, obestřel mě neblahý pocit.
Vždycky jsem se rozhlížela, jestli nepůjde někdo důvěryhodný, s kým bych ho prošla. Ten večer jsem měla pocit ještě děsivější. Zastavila jsem se před tunelem a naslouchala. Pouliční lampa poblíž zablikala, jako by mě chtěla varovat. Poletovalo kolem ní několik můr.
Blížila se jedna hodina ráno, a nikde nebylo živáčka. Váhavě jsem vykročila a našlapovala tiše jako kočka. Už jsem byla téměř na konci podchodu, už jsem se radovala, když mi kdosi zakryl ústa a zahlédla jsem nůž. Blýskl se ve tmě těsně u mého hrdla.
Svírala jsem tašku s tržbou a ani se moc nebránila. Najednou jsem pocítila, jak tunelem proletěl průvan. A hned vzápětí se ozval dunivý řev. Díky ozvěně zněl strašlivě, jako by to byl hlas démona z pekla. Byla jsem ochrnutá hrůzou.
Nečekaná síla
U ucha mi zazněl výkřik hrůzy toho, kdo mě přepadl, nůž mu vyletěl z ruky, jako by mu ho vytrhla nějaká síla a odhodila. Muž mě pustil. Ležel na zemi a svíjel se v křečích, v podchodu nikdo další ale nebyl. Nečekala jsem a rychle utíkala pryč.
Nevím, jestli to byla náhoda, ale kolem právě projíždělo policejní auto. Pachatele nechytili, stačil utéct, zato mě dovezli s tržbou k majitelce podniku, a pořádně jí vynadali.
Ještě tu noc jsem dala výpověď, dodnes ale nevím, co mě to tehdy vlastně zachránilo.
Lenka (59), Opava