Na nádraží jsme se rozloučili a já šla domů brečet. Prázdniny se blížily ke konci a já jsem se bála, že s nimi odchází i moje velká láska.

Moře slz jsem tehdy vyplakala. Byla to krásná letní láska, ale bála jsem se, že začátkem školního roku skončí. Seznámili jsme se ve vesničce, kde jsem měla babičku, a Honza sem jezdil do chaty, která patřila nějakým jeho vzdáleným příbuzným.

Oba jsme se vypravili na pouťovou zábavu, on s kamarádem a já se sestřenicí. Všimla jsem si ho ve chvíli, kdy se hádal s pořadatelem. Stařík s páskou na rukávě s červeným nápisem pořadatel hulákal něco ve smyslu:

„Mladíku, takhle oblečeného vás na naši pouťovou zábavu nepustím!“

Je pravda, že ve srovnání se svátečně oděnými důchodci či děvčaty v květovaných šatech vypadal v roztřepených kraťasech a džínové vestičce na holém těle poněkud zpustle. Zároveň však velice dobře.

Pozor, omdlím

Byla jsem tehdy pěkné kvítko, zašeptala jsem sestřenici: „Pozor, teď omdlím,“ a sesula se k zemi, sotva mě stačila u podlahy zachytit, abych si tolik nenabančila.

„Pomoc, omdlela!“ zaječela sestřenice a upoutala pořadatelovu pozornost, čehož mladík využil a obratně prokličkoval do sálu.

Když jsme se o něco později setkali u výčepu, poděkoval a pozval mě na limonádu a obložený chlebíček. A taky na rande. Báječná letní láska mohla začít. Nezapomenu, jak opojně voněl jasmín a jak v lukách hučel jez. Žila jsem přítomností, nemyslela na konec prázdnin.

Jednou však přijít musel a s ním i loučení. Žil v Praze, vzdálené asi padesát kilometrů od mého bydliště. „Rád bych za tebou přijel,“ zajíkl se na nádraží. Jeho vlak se chystal k odjezdu. „Ale budu toho mít moc. Maturita na krku…“

Neplač

Přiloudala jsem se domů, zjistila, že jsem si zapomněla klíče, sedla si přede dveře a rozbrečela se. Zpozorovala to holčička od sousedů, chystala se do druhé třídy. Pohladila mě po vlasech a povídá: „Neplač. Mně taky končí prázdniny a nebrečím.“

Myslela jsem, že je konec, že už se ne­uvidíme. Ale o čtrnáct dní později jsem zaslechla podivný zvuk. Někdo mi házel kamínky do okna. Byl to Honza. Šli jsme ven a já dostala druhý den pětku z fyziky. Zrovna jsem se ji chystala učit, když jsem uslyšela ty kamínky.

Byla jsem pro něj, jak se ukázalo, naštěstí důležitější než maturita. Naštěstí jsme oba odmaturovali, i když se značně odřenými lokty. Hned pak jsme se vzali. A na pouťovou zábavu, kde jsme se poznali, chodíme dodnes.

Jitka (65), střední Čechy