Ten vstup do podzemí poblíž hradu nás lákal vždycky, až jsme se jednou odhodlali chodby prozkoumat.

Tento zážitek mi utkvěl v paměti dodnes, přestože se stal před mnoha lety. Vyrůstala jsem na vesnici, kde o dobrodružné zážitky nebyla nouze. Prolézala jsem podzemní chodby, kterými byly podle legendy údajně propojeny tři zříceniny po okolních kopcích.

Vstupů do podzemí bylo několik, věděli o nich samozřejmě jen místní. Jeden z nich se nacházel uprostřed louky v těsné blízkosti našeho domu. Rostl tam strom, keře a pod velkým balvanem se skrývala díra do země.

Podle místních obyvatel byly podzemní chodby různě propletené a měřily mnoho kilometrů. Nikdo ovšem netušil, kam až vedou. Kdo by nás tam našel, když bychom se v nich ztratili? Takové zastrašovací řeči vedli naši rodiče. Od cesty za dobrodružstvím mě to ale neodradilo.

Kamenný kříž

Přesvědčila jsem bratrance Pavla, vybavili jsme se baterkami a dostatkem kříd, abychom mohli malovat na zeď znaky, kdybychom se přece jenom ztratili. Významnou roli v pověsti o podzemních chodbách měl také velký kamenný kříž na rozcestí mezi několika obcemi.

Pod ním se údajně všechny chodby křížily. Jedno odpoledne jsme tak s Pavlem vlezli do chodby nedaleko našeho domku. Chodba se stáčela směrem ke kříži. Šli jsme se stále dál.

Po několika krocích jsme ale narazili na výklenek, chodba v něm prudce zahýbala doleva.

My jsme se rozhodli pokračovat rovně. Po několika krocích jsem narazila skutečně na rozcestí chodeb. Podle mého odhadu musel kamenný kříž stát přímo nad ním. Kterou chodbou se dáme dál? Otočila jsem se.

Pavel však nikde. Zasvítila jsem zpátky do chodby. Zavolala jsem. Žádná odpověď. Stála jsem tam sama a nebylo mi rozhodně příjemně. Jak jsem tam tak bezradně postávala a špicovala uši, ozvalo se daleko přede mnou, kam jsme směřovali, mé jméno.

Jako mrazivý vítr

Někdo na mě zavolal a přišlo mi to jako bratrancův hlas. Přesně to odpovídalo jeho vtípkům. Určitě vlezl do toho výklenku a nadběhl mi nějakou zkratkou. Rozběhla jsem se za hlasem. Přede mnou zela černá chodba, bratrance jsem stále neviděla.

Zastavila jsem se a zavolala ho. „Tady jsem!“ Ozval se daleko za mými zády. Ztuhla jsem hůzou. Kdo to na mě volal? Kdo se skrýval v hlubinách temných chodeb přede mnou a lákal mě k sobě? Otočila jsem se a upalovala zpátky.

Rychle pryč

Když mě bratranec uviděl, nečekal, otočil se a běžel taky. Z podzemí jsme vyletěli jako dvě střely a utíkali domů. Od té doby jsme do chodeb nevlezli. Kdo to na mě tehdy v labyrintu volal, zůstalo tudíž navždy záhadou.

Tu noc, co se tohle stalo, mě probudilo vytí našeho psa a poté jsem slyšela tiché ťukání na mé okno. Vstala jsem a dívala se do noci, jestli někoho neuvidím. Jak jsem napínala oči, najednou jsem měla divný pocit, že se oknem na mě zvenku taky někdo dívá. Kdo to byl, dodnes nevím.

Dana (63), Chomutov