Našla jsem ji zraněnou v parku a vzala domů. Kavka se rychle uzdravila, přivolala ale celou svou rodinu. Věděla, jak moc mě trápí, že jsem osamělá.
Od chvíle, kdy jsem nastoupila do důchodu, jsem začala žít samotářský život. Plánovala jsem si toho hodně, co budu dělat a na co budu mít čas, najednou bylo ale toho času až příliš.
Hlavně jsem se cítila opuštěně, protože syn s rodinou bydlel daleko a vídali jsme se třikrát, možná čtyřikrát v roce.
Abych se držela v kondici, přikázala jsem sama sobě, že budu každý den, ať je jakékoli počasí, chodit na procházku. Někdy jsem se musela hodně přemlouvat. Moje vůle byla ale silná. Jak ubíhal čas, moje zdraví se horšilo.
Ozvaly si klouby, já ale bojovala. Parčíkem nedaleko mého domu jsem se už spíše belhala, než chodila. Kamarádky mi doporučovaly, ať si pořídím psa, ale co by s ním bylo, kdybych odešla?
Postarám se!
Když jsem se zase jednou statečně sunula od lavičky k lavičce hned brzy zrána, protože jsem nemohla spát, uviděla jsem v trávě ležet kavku. Přišla jsem blíž. Pták zatřepal křídlem, nemocný nebyl, byl zraněný.
Zabalila jsem ho do šály a belhala s ním domů. Ránu jsem kavce ošetřila a snažila se ji nakrmit. Dívala se na mě těma svýma modrýma očima tak moudře a oddaně! Bylo neuvěřitelné, jak rychle se uzdravila. A byla neuvěřitelně učenlivá a aktivní. Měla velkou chuť do života a taky k jídlu.
Protože jsem kdesi četla, jak učenlivý je to pták, jako ostatně všichni ptáci tohoto druhu, snažila jsem se naučit Klotyldu, jak jsem ji pojmenovala, nějaká slovíčka.
Opravdu se jich pár naučila – a kromě nich i mnohé další zvuky v mé domácnosti, včetně vyzvánění na mém mobilu.
Skvělý kamarád
Tak učenlivé zvíře jsem v životě neviděla. Najednou jsem měla společníka, velmi jsem se bavila, byla talentovaný komediant. Často se stalo, že jsem si nepustila televizi, protože Klotylda byla pro mě mnohem větší zábavou. Tak u mě prožila podzim, zimu i jaro.
Blížilo se první výročí našeho úžasného setkání, když se stalo něco strašného. Klotylda mi ulétla z balkonu a už se nevrátila. Byla jsem z toho zoufalá. Vyhlížela jsem ji každý den a připravovala jí na balkon i parapet její oblíbené pochoutky. Byla jsem smutná a zase sama.
Mám rodinu
Belhala jsem se na své procházce parkem. Jednou jsem prošla kolem hejna kavek. Zastavila jsem se a pozorovala je, jestli mezi nimi není moje Klotylda. Doufala jsem, že jestli ano, tak ke mně přiletí. Ptáci mě sledovali upřeně. Po dlouhé chvíli jsem se vydala k domovu.
Jakmile jsem vykročila, pohnulo se i celé hejno. Kavky letěly za mnou. Vyšla jsem doma na balkon. Kavky tam už na mě čekaly. Jak mohly vědět, který balkon je můj? Musela jim to prozradit Klotylda, která stála v čele celého hejna. Hned jsem ji poznala. Dodnes ke mně létají každý den, je to má zvířecí rodina.
Alžběta (73), Praha