Já to mám, a vždycky měla, tak trochu zamotané. Nevím proč se to vždycky nějak zašmodrchalo a já pak koukala, co se to děje. A za všechno platila.

S Robertem jsme se poznali, když mi bylo třiatřicet. Vlastně byl stejně starý, a to se mojí mámě tenkrát nelíbilo. Prý má být chlap starší, tak jako to měla ona. Dobrých deset let, to je prý optimální.

Sprcha

Robert byl zábavný chlap, pořád se jenom smál. Později jsem pochopila, že se směje raději všemu, protože mu to připadalo cool. K životu to zase tak moc nebylo. Jo, sranda byla, ale to tak bylo všechno.

Vlastně s tím smějícím se puberťákem, jak se choval, byla hlavně velká nuda a všechno bylo nejisté. Jeho sliby jsem už po nějakém čase nebrala vážně. Věřit znamenalo si zadělat na problémy.

Měli jsme odletět na dovolenou a poslední den před odletem zjistil, že má propadlý pas, a navíc ztratil občanku. Odletěla jsem sama.

Skončilo to rychle

Pochopil, že až se vrátím, už ho nebudu chtít vidět. Zmizel. První dobrá věc, kterou mohl udělat pro mě, zvládl. Zase bych ho tolik nezatracovala.

Ale tahle známost mě stála jenom nervy. Že můžu padnout na nos a docela za to ještě zaplatit mě tenkrát vůbec nenapadlo.

Další pokus

S Vladimírem to věkově vycházelo podle rad maminky, ale jinak to zase taková legrace jako s Robertem nebyla. Nechápu, že jsem si s ním začala, vždyť s ním byla nuda. Kdyby se pokusil o vtip, jistě byl to pokazil. Vydržela jsem s ním jen pár měsíců.

Pak už to nešlo. Maminka vrtěla nešťastně hlavou. „Holka, ty snad žádného nenajdeš,“ bědovala. Tolik mi přála velkou lásku a štěstí a byla z toho dost špatná, že se mi nedaří. Nakonec jsem to byla já, kdo chlácholil, a říkal, že přece zase o nic tak moc nejde.

Hledám hrdinu

Šlo, věděla jsem to, ale hrála si na hrdinku. Snad bych si prý měla dát inzerát, to by mohlo fungovat. No, vrazila jsem do toho zase nějaké peníze a zdálo se, že se výsledky dostaví. První se dostavil Petr.

Svalovec, který se rozbrečel, když kolem nás prolétávala vosa a já se po ní ohnala. Prý nemá rád, když se ubližuje živým tvorům. Polkla jsem, poděkovala za společnost, zaplatila útratu a co nejrychleji z té zahrádky kavárny vypadla.

Ticho

Doma mě maminka čekala a byla až podzřele ticho. Věděla jsem, že musí být napnutá jako kšandy, jak to dopadlo. Neptala se, a tak jsem musela jít s barvou ven bez otázky. „Zase na tři písmena,“ vzdychla jsem. „Takže nic,“ vzdychla maminka.

Ta tři písmena jsem absolvovala ještě desetkrát. Číšník se na mě usmíval už ve chvíli, kdy jsem do kavárny vstupovala. Asi změním lokál, pomyslela jsem si. Vždyť musím vypadat jako zoufalá lovkyně. Tak jsem si vážně připadala.

Když se mi ten poslední nápadník rozškytal u stolu a nemohl přestat, až zrudl a utekl, přisedl si ke mně ten číšník. „Mohu?“ ptal se, když už seděl. Kývla jsem.

Nečekaná známost

Karel mi vysekl hned poklonu, že jsem tak vytrvalá. To se mu prý u žen líbí. Sám je rozvedený a samota se mu už vůbec nelíbí, zato se mu prý líbím já. Takže, když na té židli proti mě sedávali ti kandidáti na seznámení, mohl by být třeb a jedním z nich.

„Mohl?“ zeptal se a pousmál. Kývla jsem. Už jsem těch nápadníků měla plné zuby, protože nejspíš nehledali někoho, ale sami sebe. A já nemohu dělat psychoterapeuta nerozhodným nebo uťáplým chlapům. Jsme s Karlem už dva roky a klape nám to. Maminka je šťastná.

Věra V. (55), Žďár nad Sázavou