Musela jsem si vyzkoušet všechno a dostala se rychle na šikmou plochu. Klesala jsem stále hlouběji. Ničily mě drogy. Už jsem vzdávala život. Pak přišel zásah shůry.

Moje výchova byla problematická. Byla jsem nezvladatelná a chodila za školu. Tehdy jsem si přečetla knihu „My děti ze stanice ZOO“, ale od drog mě to rozhodně neodradilo, spíše naopak.

Příběh Christine mi připadal úžasný a já zatoužila být jako ona. Už v prváku na střední jsem začala kouřit marihuanu a stýkat se s lidmi, kteří byli na hraně.

S nimi jsem objížděla různé akce a na jednom z koncertů se mi kamarád svěřil, že „jede“ ještě v něčem jiném.

Celý večer jsem do něho hučela, že to chci zkusit taky. Prášek mě pálil v nose až mi vyskočily slzy. A pak to přišlo. Pocit totální euforie a radosti…

Špatný vzor

Tím jsem nastartovala svoje experimenty. Jenže po několika týdnech jsme si už s kamarádem nechtěli vzájemně dávat drogy jen tak pro radost. Naopak jsme si je střežili a začali se kvůli nim hádat. Zpětně vůbec nechápu, jak jsem mohla dávat svůj život takhle všanc.

Najednou jsem byla schopná i krást doma peníze rodičům. Vzhlížela jsem k jednomu klukovi z naší party jako k bohovi a opakovala po něm všechno jako papoušek. Dokonce jsem se kvůli němu poprala s jinou holkou.

Dopadla bych tehdy hodně špatně, kdyby nepřišel ten osudný večer, který mě změnil. Jeli jsme pozdě v noci po jednom koncertu autem, bylo náledí a kluk, který řídil, v sobě samozřejmě taky něco měl. V jedné zatáčce jsme vylítli z vozovky a letěli několik metrů vzduchem.

Pamatuji si jen ten náraz a pak už nic. Probudila jsem se v nemocnici zafačovaná od hlavy až k patě. Stáli u mě rodiče a brečeli. Byla jsem prý v kómatu téměř týden. Dva kamarádi nehodu nepřežili, my tři další jsme skončili v nemocnici. Vypadalo to se mnou špatně − že skončím na invalidním vozíku.

Myšlenky o životě

Když člověk leží týdny nehybně na přístrojích, má hodně času přemýšlet o životě! Najednou mi bylo líto, že nebudu nikdy chodit, tančit, že nebudu mít děti a že jsem způsobila svým rodičům takové trápení. Byla jsem uvězněná ve svém nehybném těle sama se sebou a svým špatným svědomím.

Byl zázrak, že jsem se dala časem dohromady a postavila se na nohy. Byla to tvrdá životní lekce, která mě ale od základu změnila. Díky tomu si dnes moc vážím své rodiny, svého manžela, svých dětí a vnuků. Scházelo tak málo a nemusela jsem je mít.

Renata (60), Praha