Nejhorší je ztratit víru, že bude zase líp. Lékaři nade mnou vyřkli krutý ortel. Pak jsem ale vyrazila k moři, kde mi pomohla cvičitelka jógy.

Zdravotní problémy jsem měla už jako dítě, rychle jsem vyrostla a musela chodit na cvičení kvůli skolióze. S páteří jsem byla dokonce v lázních. Časem se ukázalo, že to není jen skolióza, ale i potíže s ploténkami.

Nebylo mi ještě ani pětatřicet, když jsem přestávala občas cítit pravou nohu, a dokonce se mi začal horšit zrak. I za to jsem „vděčila“ páteří. Dělalo mi potíže dlouho stát, chodit i sedět v jedné pozici. Masáže ani injekce nepomáhaly.

A nakonec přišla chvíle, kdy mi lékaři oznámili, že skončím na vozíčku. Že bych si snad pořídila dítě, o tom nemohla být ani řeč.

Byla jsem na tom psychicky tak špatně, že kamarádka vymyslela naši společnou dovolenou v Bulharsku u moře, abych přišla na jiné myšlenky.

Vnímejte teplo

Za dva měsíce jsme už letěly k Černému moři. Pořád jsem na tom byla psychicky zle, ale procházky po pláži za zvuku šumění moře mi náladu trochu zlepšily.

Nejraději jsme se procházely s kamarádkou ráno, a tak jsme narazily na skupinku lidí, kteří na pláži cvičili jógu.

Vedla je postarší žena, ze které vyzařovala neuvěřitelná síla a klid. Byla to Češka. Když nám řekla, že jí je sedmdesát let, nemohly jsme uvěřit. Její vzhled a pružnost by jí leckterá čtyřicátnice mohla závidět. Když se dozvěděla o mých problémech, začala vyzvídat, kde mě co bolí.

Přestávala jsem opět cítit nohu, jako vždy po delší chůzi, tak jsem jí velmi barvitě vylíčila své potíže. Ta žena mi sáhla na záda a její dlaň se zastavila na místě, které mě bolelo ze všeho nejvíce. „Zhluboka dýchejte a vnímejte teplo!“ řekla mi.

Vnitřní síla

Z její dlaně skutečně vyzařovala nějaká energie, která mi dělala náramně dobře. Najednou bolest zmizela. Dívala jsem se na ni jako na zjevení. Potěšeně se usmívala a pak nás pozvala k rannímu cvičení. S velkým nadšením jsem každé ráno vstala a na pláž se dobelhala.

Úplně jsem józe propadla. Za ty dva týdny u moře se moje problémy s páteří zmírnily a začala jsem se děsit chvíle, kdy se vrátíme domů.

Došla jsem ale k názoru, že budu cvičit všechno, co jsem se naučila, i doma a dvakrát za měsíc pojedu za cvičitelkou do Prahy.

Chodila jsem k ní pilně tři roky a mou nemocnou páteř mi za tu dobu dala do pořádku natolik, že jsem dodnes schopná nejen chodit, ale dokonce i běhat. Našla jsem si časem přítele a s ním se mi narodily dvě děti. Už jsem i babičkou. Prognóza lékařů se tak naštěstí nepotvrdila.

Stáňa (67), Vysočina