Domů     Záříš jako hvězda, říkal mi ten modrooký kluk
Záříš jako hvězda, říkal mi ten modrooký kluk
7 minut čtení

Vdala jsem se za Láďu, protože mi připadal seriózní a zodpovědný. Jenomže všechno bylo jinak, vyklubal se z něj lhostejný a nudný chlap.

Začaly letní prázdniny. Kdekdo měl velkolepé plány, sousedé se chystali do Tater, a třeba moje nejlepší kamarádka letecky do Rumunska.

Už se nemohla dočkat, předváděla mi slamák s růžovou stuhou a parádní pruhované plážové šaty, v obojím se chystala oslňovat větrem ošlehané domorodce. „Hlavně se neptej, kam jedu já,“ zanaříkala jsem. „Měli byste si promluvit,“ nabádala mě.

„Řekni Láďovi, že takhle to dál nejde. Jste spolu už dva roky, a nikdy nikam nejedete. Proboha, proč?“ Pokrčila jsem rameny. Jela bych k moři, až bych brečela. Nemělo smysl vysvětlovat, co už jsem jí říkala stokrát.

Láďa je ředitel, bude v práci, pořád, bez ustání, až do roztrhání těla, víkendy a prázdniny nevyjímaje. Je oddaný továrně, nic jiného jej nezajímá. Proč jsem si ho vzala? Připadal mi seriózní, na rozdíl od kluků, kteří se mnou chodili do třídy.

To byli puberťáci praštění pavlačí, kdežto Láďa, ten měl úroveň. Tak třeba Rybařík mi na chmelu kdysi řekl, že udělá úplně všechno pro to, abych s ním šla na rande. Třeba i zkonzumuje žížalu.

„Tak jo, ale vyberu ti ji sama,“ odpověděla jsem se smíchem a našla pořádnou, tlustou, vykrmenou. Rybařík se při pouhém pohledu na ni pozvracel – a bylo vymalováno. Proti takovým byl můj Láďa král.

Alespoň se snažil

Časem mi jeho serióznost začala lézt na nervy. Možná byl spíš nudný než seriózní. Od rána do večera sedával nad papíry, v práci a potom i doma. Nic s ním nebylo. Kdysi jsem chodívala na tancovačky, tak ráda jsem tancovala.

Když jsem ale takový nápad Láďovi nadhodila, podíval se na mě tak vyděšeně, jako bych mu právě navrhla vrhnout se do nitra sopky. „Jsi jako dítě,“ poznamenal a kroutil hlavou. „Já řídím firmu, chápeš?

Co kdyby mě někdo z podřízených viděl, jak hloupě křepčím na nějakou bezduchou melodii? Ztratil bych veškerou autoritu. Kromě toho nemám ani vteřinu času. Zítra mi přijede delegace z NDR. Ne­umíš se nějak zabavit?

Mám ti koupit štěně?“ Svěsila jsem ramena a šla raději vařit večeři. Zastesklo se mi po Rybaříkovi, nebyl to žádný Einstein, ale byla s ním aspoň psina, byť se nedala považovat za intelektuální humor. Ale alespoň se snažil. Láďa se nesnažil o nic. Jenže já byla ještě mladá na takovou totální rezignaci.

Nikdy to neudělám

Láďa mi někdy připadal starší než moje babička, šmrncovní dáma, která se moderně oblékala, u ohníčku hrála na kytaru, psala milostnou poezii a každý rok jezdila do lázní naparovat se před postaršími lázeňskými šviháky.

„Všichni jedou na dovolenou,“ přesvědčovala jsem další den znovu Láďu, který opět soustředěně brejlil do lejster a svítil si na to lampičkou, protože se schylovalo k půlnoci.

„Jitka letí do Rumunska, Hůlovi jedou do Tater, pořídili si kvůli tomu nový embéčko, babička se chystá do Mariánek jako vždycky, dokonce i naši pojedou v srpnu na Zemplínskou šíravu, a my?“ Láďa vstal od dubového psacího stolu, rozčileně rázoval po pokoji a vykřikoval:

„Já nejsem jako všichni! Copak myslíš, že můžu v podniku týden chybět? Nikdy jsem to neudělal a ani neudělám.“ Den nato mi koupil zájezd do Bulharska. Pro jednu osobu. Nevěděla jsem, zda se mám smát, anebo plakat.

Postupem času jsem se rozhodla, že se budu těšit a že si deset dní u moře řádně vychutnám.

Samotná

Sice budu vypadat jako osamělá chudinka, ale nad to se povznesu. Parádně si zaplavu, projedu se zuřivě houkajícím parníkem, sním tunu zmrzliny a po večerech budu koukat na západy slunce nad mořem a budu šťastná.

„To se nebojíš pustit mě samotnou?“ broukla jsem směrem k Láďovi. „Co jsi říkala?“ vzhlédl od lejster. Už jsem dotaz nezopakovala. Nakoupila jsem si na dovolenou novou letní garderobu, sbalila kufr a o pár týdnů později zamávala manželovi.

Dovolená u moře začínala a já jsem se rozhodla, že si ji přece jen užiju. I když sama, samotná. Jmenoval se Jáchym. Hrnul se do hotelu s hloučkem kamarádů, ale najednou zůstal stát a upřel na mě ty své modré oči.

Zrovna jsem úchvatným krokem manekýnek vyplouvala ze dveří, oblečena do dlouhých bílých letních šatů, zdobených červenými růžičkami.

Když k tomu přičtete dlouhé plavé vlasy, bílý klobouk s dramaticky širokou krempou a slušivé brýle proti slunci, dá se říct, že jsem nevypadala špatně. Kluk praštil batohem o zem a zvolal: „No co vy tady děláte?“ Ta otázka mě rozesmála.

Jsem vdaná

„Tak v osm v přístavu, u sochy Neptuna,“ dodal a vypařil se. Drzoun. Na to zapomeň. Ale po dlouhém a krásném dni, v němž nechyběla plavba po moři, koketování s námořníky, zmrzlina, víno a potápění, jsem najednou nevěděla, co s načatým večerem.

A tak, ani nevím jak, jsem se ocitla u Neptuna. Modrooký kluk, jak se ukázalo, o čtyři roky mladší než já, na mě čekal s růží na dlouhém stonku. „Tak krásná a tak sama?“ zněla jeho úvodní věta. „Jsem vdaná,“ vypálila jsem, aby mě neměl za chudinku.

„V tom případě musí být pan manžel blázen, když vás pustil samotnou.“ Na to nebylo co odpovědět. Poděkovala jsem za růži i za kompliment a zamířili jsme do baru na břehu moře. Byl opravdu ještě mládě. Hned v baru, kam doléhalo šumění vln, mě požádal o ruku.

První hvězda

„Kdybys teď utekla, prohledal bych celé pobřeží, dokud bych tě nenašel,“ vychrlil. Bylo to směšné a dojemné vyznání zároveň. Od manžela jsem nic takového neslyšela ani před svatbou. Přemýšlela jsem, co mi kdy Láďa řekl romantického. Napadlo mě snad jen:

„V práci se slavilo MDŽ, tak jsem ti přinesl chlebíček a tatranku.“ Deset dní s Jáchymem bylo to nejkrásnější, co mě kdy potkalo. Každý večer jsme spolu pozorovali západ slunce, drželi se za ruce a přáli si zastavit čas.

„Podívej,“ ukázala jsem na tmavnoucí nebe. „Vyšla první hvězda.“ Oponoval: „Ba ne. Ta první už vyšla, sedí vedle mě a září jako žádná jiná.“ Potom jsme do noci tančili, hrála nám k tomu jako o život místní kapela.

Když jsme se poslední den loučili, v očích se mu třpytily slzy, stejně jako mně. „Patříš jinam,“ řekl těžce. „Doma na tebe někdo čeká. Ale vzpomínky mi nikdo nevezme, to mi věř.“ Doma na mě nikdo nečekal.

Na památku

Láďa byl v práci. Sama jsem se vláčela s kufrem z autobusové zastávky, a teprve když jsem měla vybaleno a uklidila byt, ozval se klíč v zámku. „Ahoj,“ řekl Láďa. „Nevím, kde mi hlava stojí. Nemáme někde aspirin?“ Ani se nezeptal, jaké to bylo v Bulharsku.

Natočila jsem si do sklenice vodu, sesula se na nejbližší židli a položila si hlavu do dlaní. Sáhla jsem po kabelce, abych se probrala drobnostmi, které by mi připomněly Jáchyma.

Na památku jsem si schovala do peněženky vizitku z našeho oblíbeného baru na břehu moře.

Příjemný hlas

Když jsem ji vyndavala, vypadla z peněženky fotka Ládi, kterou jsem tam nosila už dlouho. Teď ale byla jiná. Láďovi na fotce kdosi přimaloval ošklivé brýle a legrační knír. Přimělo mě to k úsměvu.

Ke znehodnocené fotografii onen tajemný neznámý zastrčil pomuchlaný papírek s adresou a telefonním číslem. „A co bude k večeři, mám hlad,“ neslo se ke mně z Láďovy pracovny. Neodpověděla jsem, zavřela jsem dveře a potichoučku vytočila číslo.

Vzápětí jsem uslyšela Jáchymův příjemný hlas. Domluvili jsme si rande, potom další, a nakonec už jsme bez sebe nedokázali být ani minutu, a tak jsme se navzdory některým překážkám vzali.

Pavlína (60), Rakovník

Související články
3 minuty čtení
Byla jsem zvyklá na učitelky, ale na gymplu jsme měli profesora. Se spolužačkami jsme se shodly, že je to fešák. Nenapadlo mě, že bychom na gymnáziu dostali třídního profesora, chlápka. Byla jsem zvyklá na paní učitelky. Tohle ale žádná paní učitelka nebyla, spíš znepokojivě hezký mladý kluk, který nedávno promoval. Nejen já jsem z něj byla celá pryč. Se spolužačkami jsme se shodly, že je to si
4 minuty čtení
S manželem jsme prožili hlubokou krizi. Manžel se zamiloval jinde a já chtěla rozvod. Nakonec jsem se ale rozhodla dát nám druhou šanci. S Markem jsme prožívali od samého začátku pohádkovou lásku. Byla jsem si jistá, že spolu strávíme zbytek života. Jenže i náš vztah nakonec zasáhla krize. Strašně jsme si přáli dítě, ale naše snaha zůstávala bez úspěchu. Místo radosti z rodiny jsme tak museli ř
5 minut čtení
Po smrti maminky jsem chtěla její dům vyklidit a prodat. Ale objevil se tam Petr a mně se najednou už nechtělo pryč. Když mi zemřela maminka, vrátila jsem se do domu, kde jsem vyrůstala. Počítala jsem s tím, že jen trochu uklidím a možná dům časem nabídnu k prodeji. Jenže po pár dnech jsem zjistila, že se tam cítím dobře. A kromě vzpomínek jsem zde našla i něco, co jsem nečekala – lásku. Vzp
3 minuty čtení
Čekal mě neobvyklý Štědrý večer. Věděla jsem, že až pod stromečkem promluvím a cosi prozradím, budou se dít všelijaké věci. Proto jsem se bála. Naštěstí jsem na to nebyla sama! Hrůzou se mi třásla kolena. Vánoce jsou mimo jiné i časem nejrůznějších tajemství, vymýšlíme překvapení, koumáme, jaké koupit dárky, a kam je schovat. Jenomže to moje tajemství bylo trošku jiného kalibru, něco jako ruční
3 minuty čtení
Před lety jsem prožívala komplikované životní období, chodila jsem i po doktorech, všichni byli bezradní. Ale nakonec mě vyléčilo něco úplně jiného než bílé pláště. Láska! V mládí jsem onemocněla mentální anorexií, zavinila to nešetrná poznámka režiséra, že jsem tlustá. Přitom sám vážil asi tak sto kilo, patrně si myslel, že to u chlapa nevadí. Byl to režisér-amatér, hráli jsme ochotnické divad
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Zničila lásku jeho věčná žárlivost a ironie Hybnerové?
nasehvezdy.cz
Zničila lásku jeho věčná žárlivost a ironie Hybnerové?
Vztah herečky ze seriálu Ulice Vandy Hybnerové (57) a psychologa Lukáše, s nímž se seznámila přes internet, je asi v nenávratnu. O partnerské krizi mezi nimi se už spekulovalo delší dobu. Sama nazna
Když Slunce hrozí: Sluneční maximum a zranitelnost technologií
epochaplus.cz
Když Slunce hrozí: Sluneční maximum a zranitelnost technologií
Slunce se právě nyní nachází ve fázi svého jedenáctiletého maxima, což pro technologicky závislou civilizaci na Zemi představuje kritické období. Jevy jako sluneční erupce a výrony koronální hmoty (CME) nejsou jen zdrojem efektních polárních září, ale především rizikovým faktorem pro elektrické sítě, satelitní komunikaci a navigační systémy. Historické paralely ukazují, že extrémní geomagnetická bouře by
Záhada pevnosti u Dunaje: Co se vyklubalo z „opuštěného hradu“?
enigmaplus.cz
Záhada pevnosti u Dunaje: Co se vyklubalo z „opuštěného hradu“?
O těchto ruinách v katastru dolnorakouské obce Stopfenreuth věděli všichni. Říkalo se jim „opuštěný hrad“. Kdo zde stával na stráži u brodu, kde bylo možné překročit Dunaj? Spekulovalo se o nějaké men
Adventní kouzlo českých hradů a zámků
nejsemsama.cz
Adventní kouzlo českých hradů a zámků
Zažijte tu pravou vánoční romantiku! Odpočiňte si od přeplněných městských trhů a vyrazte na některý z našich krásných, vánočně vyladěných hradů a zámků. Kde vás čeká co pěkného? Karlštejn Na pohádkovém hradě nedaleko Prahy vás o adventu přivítá i slavný Císařský palác.Tradici tu mají jak vánoční prohlídky ve svátečně vyzdobených interiérech, tak jarmark pod hradem na historickém tržišti, kde se prodávají ručně vyráběné předměty,
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Ardbeg House: Legenda z Islay vítá první hosty
epochalnisvet.cz
Ardbeg House: Legenda z Islay vítá první hosty
Slavná palírna Ardbeg, spadající pod skupinu LVMH, poprvé vstoupila do hotelového světa…Na ostrově Islay otevřela Ardbeg House, stylové boutiqové útočiště propojující charakter své legendární produkce s prostředím ostrova, který je proslulý dlouhou tradicí a jedinečným rukopisem místních palíren. Dvanáct pokojů a apartmá, z nichž každý má svůj vlastní příběh, vás vtáhne do atmosféry, která působí jak
Řídila Edtih Wilsonová Bílý dům místo manžela?
historyplus.cz
Řídila Edtih Wilsonová Bílý dům místo manžela?
Je první dámou Spojených států amerických. Zároveň jako první žena ve Washingtonu řídí automobil. Je první chotí amerického prezidenta, která svého muže doprovází při cestě do Evropy. Patří jí však prvenství i v prezidentování, jak se mnozí domnívají? Byla Edith Wilsonová skutečně první prezidentkou Spojených států, aniž by ji oficiálně zvolili?   Je studený březnový
Je Little Foot novým, dosud nepojmenovaným druhem lidského předka?
21stoleti.cz
Je Little Foot novým, dosud nepojmenovaným druhem lidského předka?
V roce 2017 byla veřejně odhalena nejkomplexnější kostra australopiteka, jaká kdy byla nalezena. Její označení Little Foot neboli „Malá noha“ plyne z velikosti kostí chodidel. Profesor Ronald Clarke,
Vánoce, které vás překvapí
epochanacestach.cz
Vánoce, které vás překvapí
Kde jsou nejlepší Vánoce? Než odpovíte logicky, že doma, zkuste si přečíst, jak to na Ježíška vypadá po světě. Zázrak Vánoc stojí za to zažít kdekoli. Ať se tam zpívá Tichá noc, nebo Narodil se Kristus Pán… Kanada Ještě před Štědrým dnem pořádají Kanaďané pečicí večírky, kdy příchozí pečou vánoční koláčky „cookies“ dle vlastního receptu. Chodí tu Santa
Ztratila jsem dceru
skutecnepribehy.cz
Ztratila jsem dceru
Byly jsme celý život jen dvě. Já a moje dcera Adéla. Bez jejího otce, bez jakékoli jiné opory. A ona tu není. Jednoho odpoledne odešla na trénink gymnastiky. Ten den jsem čekala, že se vrátí jako obvykle. Zavolali mi, že při tréninku spadla z výšky přímo na hlavu a krátce ztratila vědomí. V nemocnici jsem našla Adélu bledou, nehybnou, s přístroji připojenými k jejímu
Brokolicová polévka se smetanou
tisicereceptu.cz
Brokolicová polévka se smetanou
Suroviny na 4 porce 1 najemno pokrájená cibule 3 středně velké brambory (pokrájené na kostičky) 2 lžíce másla podle chuti sůl čerstvě mletý bílý pepř 1 kelímek smetany 1 l drůbežího vývaru 5
Montblanc přeje Veselé Vánoce
iluxus.cz
Montblanc přeje Veselé Vánoce
Montblanc vnáší do letošních Vánoc atmosféru zimních dnů, kdy se člověk na chvíli zastaví, vezme do ruky pero a nechá myšlenky plynout po papíru. Ruční psaní je jedním z nejkrásnějších způsobů, jak