Šla jsem tichým nočním městem, nikde nebylo ani živáčka, přesto jsem tušila, že nejsem sama.
Nemohla jsem se dočkat, až se přestěhuju do nového bytu, do hlavního města a začnu tu nový život. Mé manželství se nevyvedlo, rozvedla jsem se poté, co jsem svému muži přišla na nevěru, a doslova jsem utekla od svého starého života.
Potřebovala jsem začít znovu, jinde. Ten byt v Praze mi dohodila kamarádka, která bydlela za rohem. Také mi s manželem pomohli se stěhováním a já jsem je za to druhý den pozvala na večeři do hospůdky za rohem.
Bylo příjemně, seděli jsme a povídali, a čas utíkal. Pak jsem si všimla chlapíka, který stál opřen o zeď, ruce v kapsách dlouhého kabátu, vypadal smutně, ponořen do svých myšlenek.
Kdo byl ten muž?
Proč si nesedne, napadlo mě. Jak jsem tak na něj zírala, zvedl hlavu a také se na mě podíval. Překvapeně. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí, on se nakonec odlepil ode zdi a rychlým krokem odešel do kuchyně.
Seděli jsme ještě dlouho a teprve kolem druhé se podařilo hospodské nás slušně a taktně vypoklonkovat z podniku, aby mohla domů. Odcházela s námi. Zvědavost mi nedala a já se jí zeptala, co to bylo za muže, který zmizel v kuchyni a už z ní nevyšel. „Muž?“ zeptala se překvapeně.
Líčila jsem, jak vypadal, a ukazovala, kde přesně stál. Všichni se na mě dívali jako bych byla blázen, nikdo evidentně toho podivného chlapíka neviděl. Před hospůdkou jsme se rozloučili a já vyrazila k domovu.
Kráčela jsem prázdnou ulicí. Slyšela jsem svůj dech a své kroky. A pak? Jejich ozvěnu. Ale podivnou. Došlo mi, že to ozvěna být nemůže. Že to jsou kroky někoho, kdo kráčí za mnou. Otočila jsem se, ale nikoho neviděla. Tušila jsem, že nejsem tak docela sama.
Jako můj stín!
A pouliční lampa v tu chvíli zablikala. Přidala jsem do kroku, protože jsem se začala bát. V tu chvíli jsem ale uslyšela kroky zase. Šel se mnou. Zrychlila jsem. Kroky taky zrychlily. Zastavila jsem se až u dveří domu a hledala klíče. V ulici bylo prázdno. Až v bytě jsem si oddychla.
Do rána jsem ale nespala. Celou noc mi totiž kdosi zvonil na zvonek. A nejen mně. U vedlejšího bytu se otevřelo okno a slyšela jsem souseda rozčileně křičet: „Kdo to sakra zvoní uprostřed noci?“ Nikdo mu ale neodpovídal. Před domem nikdo nestál.
Zvonil až do rána
Další noci už jsem spala klidně, na tu příhodu jsem mále zapomněla. Z naší oblíbené hospůdky za rohem udělali časem knihkupectví. Žádná prodavačka tam ale dlouho nevydržela, měnily se po týdnu.
Knihy tam prý samy padaly z regálů, ozývaly se divné zvuky a každý den před koncem pracovní doby slýchávaly dívky podivné kroky. Občas se prý objevil i mlčenlivý chlapík v dlouhém kabátě, který s rukama v kapsách bloudil mezi regály s knížkami.
Když ho prodavačky chtěly oslovit, vždycky zmizel. Knihkupectví dnes už neexistuje. Na jeho místě je pojišťovna a zda se i tam podivný přízrak objevuje, netuším.
Martina (59), Praha