Blížil se Svátek zesnulých, stmívalo se čím dál dříve, nastával strašidelný čas. Pršelo, foukalo, kvílela meluzína. Z okna jsem se dívala rovnou na venkovský hřbitůvek. Z toho pohledu šla hrůza.
Každá vesnice má svůj strašidelný dům a každý strašidelný dům má svůj příběh. Takové baráky bývají často neobydlené, čas z nich udělá rozvaliny a lidé si o nich vyprávějí děsivé historky – že se tam stala vražda, někdo se tam oběsil a podobně.
Takhle zle na tom náš dům prozatím nebyl. Ale nebyl na tom ani dobře. V dobách, kdy se o něj starali moji rodiče, na tom ještě dobře byl. Ale správně prorokoval můj otec, když říkal: „Až natáhnu bačkory, barák ti spadne na hlavu.“ A nemýlil se.
Mohla jsem tomu zabránit, kdybych se bývala rozumně vdala. Vzhledem k tomu, že jsem si vzala hezouna, který myslel na všechno jiné, jen ne na práci, tak mi nakonec zůstaly oči pro pláč, barák na spadnutí, zpustlá zahrada a dcera Adélka. A tak se strašidelným domem našeho kraje nakonec bohužel stal zrovna ten můj.
Barák nám „padal“ na hlavu
Ani knoflík jsem si neuměla přišít, natož opravit barák. A zjednat si na to někoho? Žádné kuře nehrabe zadarmo, a já byla věčně švorc. Dcera se dostala do puberty a chtěla se oblékat do značkových oděvů jako její spolužačky. To spolklo většinu mých peněz.
Dbala jsem hlavně na to, aby nám nepršelo do postele, a to zatím nepršelo. Od podzimu do jara jsme se doma třásly zimou, protože kotel na tuhá paliva po dědovi si dělal, co chtěl. A jako by to nestačilo, navíc jsme se doma bály.
V domě jsem se bála
Chápu, že jsem měla před Adélou předstírat aspoň kapku statečnosti, ale strach byl silnější. Zejména když přišel podzim, v komíně kvílela meluzína, tma přiběhla už po čtvrté hodině a vedle našeho domu stál místní hřbitov.
Říkala jsem si, že se tady jednou strachy zblázním. Situace se vyhrotila jednou na podzim, když se dcera zamilovala. Dlouho byla rozumná, rozumnější než její spolužačky, ale když to pak přišlo, úplně jí to ten rozum zatemnilo.
Dcera se zamilovala
Vždycky chodila ze školy rovnou domů, a když náhodou bylo něco jinak, například šla s kamarádkami do kina, řekla mi to předem. Teď byla na první i na druhý pohled vykolejená. Vím, že se to nedělá, ale když jsem se začetla do jejího deníku, rázem bylo jasno.
Zamilovaná, že to víc nejde. Do kluka z průmyslovky, se kterým se seznámila na divadelním představení pro střední školy. Seděl vedle ní. Začali si povídat a zrodila se z toho láska jako trám.
Ve vzduchu visel strach
Jednou večer visel nad hřbitovem měsíc jako kolo. Vítr kvílel a mlátil do okna v koupelně, které jsem zapomněla zavřít. Dovnitř studeně foukalo, začínalo pršet, kapky bubnovaly do okenních tabulek.
Někdo zabušil do dveří, byl to jen vítr, chladný a tak silný, že když jsem dveře s hrůzou otevřela, málem si mě odnesl. Zamkla jsem a vyčerpaně zavřela oči. Lilo jako z konve. Dcera nebyla doma, hodiny ukazovaly půl deváté.
Podívala jsem se oknem ven a na zahradě spatřila černé stíny. Někdo tam byl! Popadla jsem baterku a vyběhla do lijáku. Naštěstí to byla jen prasata, která tam vnikla drátěným plotem. Vzápětí zavrzala branka, přišla Adéla.
Šla jsem pro dědovu brokovnici
Zážitek s kanci mě vyděsil, a tak jsem se rozhodla najít na půdě brokovnici s upilovanou hlavní po dědovi. Potřebovala jsem kance aspoň vystrašit, aby se nevraceli a plot úplně nevyvrátili. Když mě dcera s flintou spatřila, vyděšeně na mě vykulila oči.
„Polož to, mami,“ zaječela. „Copak s tím umíš zacházet?“ Odpověděla jsem: „Neumím, ale nedá se nic dělat. Musím držet hlídku. Přece nenecháme divočáky, aby nám zničili zahradu a plot.“
Cizí chlap v kuchyni
Netušila jsem, že mé odhodlání bránit pozemek dceru tolik vyděsí. Druhý den přišla domů včas, zato s cizím chlapem. Byl to údržbář z jejich školy, jehož koníčkem byly zbraně. Když chlap jako hora vešel do kuchyně, kde jsem zrovna vařila večeři, vykřikla jsem.
Myslela jsem, že se k nám vloupal. Adéla uvedla věci na pravou míru a ukázala mu naši brokovnici. Chlap vykulil oči: „To vám zabavuji, nedotýkejte se toho.“ Unaveně jsem vzdychla.
„Mně už je to jedno, tak ať mě ti kanci třeba sežerou.“ Chlap se smál a sám se pozval na večeři. Po ní mi sdělil, že nazítří přijde a něco s těmi prasaty udělá.
Pomohl s opravami
A slib splnil. Spravil nám plot, urovnal tašky na střeše, nasekal hromadu dříví, roztopil kamna a odjel. Večer, když jsem usínala, jsem si představovala, jaké by to asi bylo, kdyby tady žil a takhle úžasně řešil všechny problémy. Ještě spousta jich zbyla:
dcera přišla zase pozdě domů a na půdě něco šustilo, asi duchové. Bála jsem se tak, že jsem si musela otevřít vodku.
Našla jsem ochránce
Týden nato mě údržbář pozval do vinárny. Mimoděk jsem mu vyprávěla o tom, že se v našem baráku bojím a že dcera chodí domů pozdě a já umírám strachy, že se jí něco stalo. Netušila jsem, že i tohle dokáže operativně vyřešit.
Další večer přivedl mou dceru domů už v pět. Bledá Adéla mi vyprávěla, že ji a jejího kluka vyhledal v městečku, kde se spolu procházeli, namířil na mladíka dědovou flintou a houkl, že bude ode dneška pokaždé do pěti doma.
Takhle jedná opravdový chlap, napadlo mě. Coby lék proti strachu mi daroval jednu ze svých pušek a navrhl, že zařídí, aby se místní hřbitov přestěhoval někam, odkud na něj nebudu koukat z okna. Myslím, že on by to dokázal. Jenže léta už bydlíme spolu, a s ním se nebojím ničeho, ani duchů za oknem.
Kateřina H. (58), Děčínsko