Láska je mocná léčitelka. Když nad naší Haničkou všichni zlomili hůl, vzala jsem si ji do péče já. Dnes je šťastná a já za ní jezdím na její farmu.
Nemoc se vždy objeví najednou a nečekaně. Stejně, jako se to stalo mé vnučce Haničce. Byla v pubertě, když se u ní začala projevovat psychická nemoc, která ji nakonec dovedla až do léčebny.
Jako malá bývala spíše tichá, klidná, neuměla se projevovat před lidmi. S dospíváním se ale začala měnit.
Stejně jako její vrstevníci, zkoušela alkohol a cigarety, a dokonce prý i marihuanu. Když jednou přišla domů opilá, nepoznávali jsme ji. Naše tichá holčička byla pryč. Dokázala komukoli vmést do tváře cokoli. Jenže tím to nekončilo. Naopak. Začala v hlavě slýchat zvuky a hlasy.
Naše tajemství
Říkala vždy, že já, babička, jí nejvíce rozumím. A tak se mi i tehdy svěřila. Říkala, že jí poslední dobou neustále v hlavě znějí cizí hlasy, kterým nerozumí. Slýchá volání i podivné hučení.
Byla jsem z toho vyděšená a chtěla její stav okamžitě s někým řešit, musela jsem ale slíbit, že nikomu nic nepovím. Ani jejím rodičům, natož nějakému lékaři. Hanička říkala, že pokud to udělám, už se mi nikdy s ničím nesvěří. Nevěděla jsem si s ní rady, slíbila jsem jí tedy, že to bude naše tajemství.
Šla za hlasy
V duchu jsem ale stále přemýšlela, jak bych jí mohla pomoci. Škoda, že jsem nejednala dříve. O pár týdnů později mi volala snacha, celá vyděšená. Vyrazili s Haničkou na víkend na chalupu, a ona se tam uprostřed noci sebrala a beze slova zmizela.
Našli ji bosou a jen v pyžamu na silnici o pět kilometrů dál. Prý slyšela v hlavě hlasy, které ji zoufale volaly domů, a ona se tak sebrala a šla za nimi. Kdoví, co by se stalo, kdybychom ji nenašli včas…
Ještě v noci ji odvezli do psychiatrické léčebny, kde si ji rovnou pár týdnů nechali. Diagnostikovali jí schizofrenii.
Syn a snacha z toho byli úplně vyřízení. Když se nám vnučka vrátila z léčebny domů, našlapovali jsme kolem ní po špičkách. Měli jsme ji pod neustálým dohledem, chodila pravidelně na sezení k lékaři, brala prášky. Naštěstí byla ochotná se léčit. Její nemoc se ale občas projevila a moje snacha to nezvládala.
Byla zoufalá a Haničce léčbu jen ztěžovala. A tak jsem se rozhodla vzít spokojený život své vnučky do svých rukou. Vzala jsem ji ke své kamarádce, která měla malou farmu, zato se spoustou zvířátek. A příroda zasáhla. Haničce se tam zalíbilo, vždycky tíhla k přírodě a tady rázem ožila.
Normální život
Strávily jsme nakonec na farmě celý rok. A vyplatilo se to. Byla najednou v takovém klidu a pohodě, že ji to pohladilo na duši a nemoc se usadila do klidnějších kolejí. Potkala tam Tondu, kluka z vesnice, a tak tam už zůstala.
Dnes mají své hospodářství, starají se nejen o zvířata, ale také o svého malého synka. Vnučka zkrátka žije i navzdory své nemoci normální život. A celá naše rodina věří, že za to může prostředí, do kterého jsem ji tehdy zavedla. Příroda má prostě léčivou moc!
Marie (74), Olomouc