Přistěhoval se k nám na patro a tvářil se mírumilovně. Neuplynul ani měsíc a my stáli před rozhodnutím, co dál. Budeme bojovat, nebo se necháme zničit?

Nový soused nám byl s manželem hned od první chvíle sympatický. O trochu mladší než my, rozvedený a bezdětný. Nebylo divu, že si s námi rád popovídal na chodbě a o pár dnů později i u nás v obýváku.

K sobě domů nás nikdy nepozval, ale my to přičítali jeho stěhování. Říkali jsme si, že asi ještě nemá všechen nábytek nebo nám nemá co nabídnout ke kávě. Proto jsem mu vždycky něco zabalila s sebou, když od nás odcházel.

Byli jsme rádi, že máme nějakou společnost. Děti na nás neměly čas, jak už to tak bývá, a navíc bydlely od nás hodně daleko. I vnoučata odrostla a měla jiné zájmy.

Pouštěl nám metal

Občas jsme se za nimi vypravili, pozvali je někam na dobrou večeři a bylo zas na pár týdnů hotovo. Samota nás nijak netrápila, dokázali jsme se zabavit, ale i tak přítomnost někoho dospělého jsme vítali.

Soused dovedl zajímavě vyprávět, býval učitelem v jakémsi ústavu, a tak neměl o spoustu historek nouzi. Bohužel, ani pozdní odchody od nás neznamenaly, že by si šel konečně lehnout nebo alespoň sledovat televizi.

Pustil vždycky nějakou strašnou, prý metalovou, hudbu úplně nahlas, až se nám třásly stěny!

Někdo plakal za zdí

„Dělá si legraci?“ ptal se udiveně můj muž a já ho chlácholila: „To nemůže být Bedřich, vždyť před chvílí tvrdil, jak je ospalý!“ Moc dobře jsem ale věděla, že je to on, vždyť si na něho stěžovali i další sousedi.

Ale nechtěla jsem vyvolávat nějaký konflikt, bylo by mi líto o příjemného společníka přijít. Jenže než jsme ho stačili poprosit, aby tolik nehlučel, začalo se ozývat z jeho bytu psí štěkání. Od rána do večera!

A taky kvílení a hučení, škrábání na zeď a skoro bych řekla, že pláč. To už přestávala veškerá legrace! Aniž bych se s manželem poradila, zazvonila jsem časně ráno na Bedřicha. Byl ještě v pyžamu, notně umolousaném a zmuchlaném.

Soused byl asi šílenec

Hlavu rozcuchanou jako vrabčí hnízdo a na očích nakřivo nasazené brýle. Napadlo mě, že u nás brýle nikdy neměl a teď má silná skla. Vždyť bez nich nemohl vidět! Vlastně vůbec vypadal nějak jinak. Byl bez příčesku!

I přes špatnou náladu jsem měla co dělat, abych se nezačala smát. Požádala jsem ho, aby mi ukázal pejska, ale pohled na toho ubožáka mě vůbec nepotěšil. Byl hubený a srst měl zalepenou a nemytou! Koukal na mě tak strašně smutně!

„No Bedřichu, co to má znamenat?“ zeptala jsem se ho nakvašeně a on, s takovým mírným, řekla bych šíleným, úsměvem mi psa svými koleny vystrkal přede dveře. „Tak si ho vezmi a starej se sama. Já na to nemám!“ Netušila jsem, co myslí. Nemá peníze? Nervy?

Trpělivost? Vždyť toho pejska měl asi tak týden, víc ne!

Byli jsme bezmocní

Popadla jsem zuboženého vlčáka za obojek a odtáhla ho domů. Hned šel do vany, chudák! Když se do sytosti najedl, usnul na mojí peřině. Manžel se zrovna probudil a nevěřil svým očím. „Toho psa vrátíš!“ rozkázal mi, ale mě ani nenapadlo poslechnout.

K takovému šílenci pejska nedám! Mimo to, ani nás nečekala zrovna zářná budoucnost. Tentokrát pustil muziku Bedřich o hodně dřív než předchozí den. Zmocnilo se nás zase čiré zoufalství. Tady se asi nedalo vyhrát!

Na noc jsme si s manželem nandali vzájemně špunty do uší a snažili se usnout. Nespali jsme my ani nás nový kamarád Azor. Převracela jsem se v posteli a snažila se usnou. Pak mě napadlo, že se odstěhujeme.

Už nejsme sami

„Víš, tak jsem v noci přemýšlel,“ sdělil mi můj muž u silné kávy a pokračoval: „Co kdybychom vzali tuhle šlamastyku jako pokyn osudu?

Co kdybychom se přestěhovali a začali žít úplně jinak než doposud?“ Nápad se mi líbil, i když jsem netušila, co přesně má manžel na mysli. On měl ale všechno promyšlené. Nějaká postarší chata nebo chaloupka, kousek zahrádky a příroda.

Na to už jsem nemusela ani kývat. Byla jsem nadšená! Přestěhovali jsme se do barabizny, kterou ještě nyní, po dvou letech, usilovně opravujeme. K Azorovi přibyl ještě Punťa a také dvě kočky. Díky bezohlednému sousedovi si žijeme moc hezky. K takové obrovské změně bychom se nikdy neodhodlali!

Mirka J. (67), Kadaň