V životě hrají dost často důležitou roli náhody. Nejsou vždy šťastné. Ale mě přece jen jedna šťastná potkala, i když to tak zprvu vůbec nevypadalo.
Dnes poprvé vycházím z domu bez berlí. K čemu bych je taky měla? Mám přece vedle sebe velkého, silného muže, o kterého se mohu opřít. Je krásný jarní den, sluníčko už pěkně hřeje a všechno kolem kvete.
Jsem šťastná, usmívám se na svět a vše vidím tak krásně růžovými, zamilovanými brýlemi. Kdo by to byl ještě před půl rokem řekl…
Byl to chmurný podzim
Jsem už několik let rozvedená. Moje manželství nebylo vysloveně ani špatné, ani dobré. Prostě standard. Slušelo se být vdaná, mít spořádanou domácnost a vychovat děti. To všechno jsme s manželem splnili. A pak nastalo vzduchoprázdno.
Děti odlétly z hnízda a my přišli o své role. Po rozvodu si manžel našel přítelkyni. Přeju mu to, protože moc dobře vím, jak těžké je být sama.A já samotou dost trpěla. Často jsem si říkala, proč jsem se vlastně rozváděla, vždyť takto je to ještě horší.
Hned se mi zalíbil
Na podzim loňského roku k nám do práce nastoupil nový kolega. Vysoký, štíhlý, s milým úsměvem na tváři a podmanivým hlasem. Po delší době se ve mně zase probudily emoce. Ota mi byl sympatický od prvního okamžiku. Ale moje šance byly minimální.
Byla jsem z žen nejstarší, a navíc si mě Ota moc nevšímal. Když se rozneslo, že je rozvedený a momentálně volný, lov na něj se rozběhl na plné obrátky. Ota statečně odolával až do podnikového vánočního večírku.
Na Vánoce zase sama
Tam si ho pro sebe „zabrala“ Monika, naše asistentka. Byla atraktivní, o dvacet let mladší než já. Když jsem viděla, jak spolu odcházejí, musela jsem si přiznat, že jsem do Oty zamilovaná. Ale k čemu to?
Na Vánoce budu zase sama a Monika svou kořist jistě jen tak nepustí. Po delší úvaze jsem si slíbila, že na Otu přestanu nadobro myslet a nedovolím, aby mi zlomil srdce.
V novém roce jinak
Když jsem se v novém roce vrátila do práce, snažila jsem se Otovi vyhýbat, jak jen to šlo. Naštěstí jsme neseděli v jedné kanceláři. Přesto se stávalo, že jsme se setkali na chodbě. Vždy jsem se celá rozklepala.
Ota se choval nenuceně, pokaždé se zastavil a chtěl si o něčem povídat. On mluvil jasně a zřetelně, já blekotala a povídala naprosté hlouposti. Podezírala jsem ho, že to snad dělá schválně. Že mě uvádí do rozpaků a pak se tím baví.
Nečekané pozvání
Jednou, když jsem šla domů, mě Ota dohnal na ulici a pozval mě zcela bez úvodu na skleničku. Chtěla jsem říct ne, ale místo toho jsem zcela oněmělá jen kývla hlavou. Bylo to jen krátké, nezávazné posezení.
Nicméně na závěr se mě Ota zeptal, zda bych s ním nechtěla o víkendu zajet na hory. Snad to bylo tím vínem, že jsem souhlasila s výletem.
Stalo se, co se stát muselo
Na lyžích jsem naposledy stála, když byly děti malé. Myslela jsem, že se hanbou propadnu. Nejen kvůli svému lyžařskému umění, ale i kvůli své předpotopní lyžařské výzbroji. Ota se jen mile usmíval. Je to sportovní typ a lyžař zcela suverénní.
Chtěla jsem se předvést, a tak jsem se rozjela po sjezdovce rovnou dolů. Nabírala jsem rychlost a najednou mi do cesty vjel nějaký lyžař, ztratila jsem rovnováhu a v kotrmelcích skončila na zemi. Něco křuplo.
Bolest přešla
Z nemocnice, se sádrou na noze, jsme jeli rovnou ke mně domů. Ota mi se vším pomohl, udělal něco k jídlu. Po dvou sklenkách vína se konečně přiznal k tomu, že mu nejsem vůbec lhostejná, jak se na první pohled zdálo. Oba jsme přestali své city skrývat. Všechno mě přestalo bolet.
Ledy povolily
Pochopila jsem, že mám zlomenou nohu, ale ne srdce. Že díky tomu úrazu mi Ota dokázal říct to, okolo čeho chodil jako kolem horké kaše. Totiž že si mě všiml hned první den, co k nám nastoupil.
Ale že jsem byla příliš odtažitá, odmítavá, že si s tím nevěděl rady. I já mu dokázala říct, že ho miluju už dávno.
Lída B. (53), Mladá Boleslav
