Nikdy jsem neměla peněz na rozhazování, ale své dceři jsem dopřála všechno, co bylo třeba.
Léto na chalupě budu opět trávit sama. Tak moc bych si přála, aby tam se mnou byli mí dva vnoučci. Chodili bychom do lesa na houby a dříví. Odpoledne se koupali v rybníku a večer si opekli buřty na ohýnku. Jenže to prý nejde.
Do takové barabizny se synové mé dcery přece nehodí. Ano, ta chata, kterou vlastníma rukama postavil můj otec a na kterou moje dcera Helenka tak ráda jako malá jezdívala, je pro ni dnes pastouška plná špíny a nepohodlí.
Dělala jsem, co jsem mohla
Dva roky potom, co se nám Helenka narodila, odjel manžel na služební cestu do Anglie. A už se nikdy nevrátil. Mnoho let jsem pak dělala mámu tátu a snažila se svou dceru vychovávat co nejlépe. Nikdy jsme neměly moc peněz.
Já vydělávala málo a alimenty od manžela chodily velice nepravidelně. Ale vždy jsem zastávala názor, že peníze nejsou všechno a že si i tak s dcerou dopřáváme, co je třeba.
Tatínek to zařídil
Když dcera vyrostla, začal o ni jevit zájem i její tatínek a pozval ji do USA, kde žil. A špatně se mu rozhodně nevedlo. Tam nastal zlom v chování mé dosud skromné a hodné dcery. Přičichla k přepychu a zamilovala se do peněz.
Právě tam potkala Roberta, o dost staršího podnikatele. A vzala si ho. Jen tak, bez opravdové lásky. Brzy jsem zjistila, že je to vlastně takový navoněný náfuka, který na ostatní lidi hledí s opovržením. Stejně jako moje dcera. A tak jsme si my dvě postupně přestávaly rozumět.
Už si vůbec nerozumíme
Když jsem Heleně řekla, že se chová povýšeně a že jí kdysi stačilo to, co měla, řekla mi, že jí to nestačilo. Že se strašně mýlím. Prý se celé dětství styděla za to, že žijeme jako socky a já prý tak žiju pořád dál. Hrozně jsme se pohádaly.
Výsledek je ten, že se nevídám s dcerou a bohužel ani s vnoučaty. Měla bych na ně možná špatný vliv.
Zuzana K. (57), Plzeň