Spěchala jsem po pěšině, kde nebyla živá duše. Najednou se ozval hrozný zvuk a z rozvalin vyrazila bytost, která mě začala pronásledovat.
Když jsem se rozvedla, prožívala jsem těžké období. Proto jsem uvítala, když mě pozvala kamarádka Ivana na svoji chatu. Měla jsem tam strávit týden s ní, jejím manželem a jejich dětmi. Těšila jsem se, jak přijdu na jiné myšlenky.
Jejich děti byly jako moje, vlastní jsem neměla. Jenže vlak měl zpoždění a ujel mi poslední autobus. Musela jsem pěšky. To mi ale starost nedělalo. Vydala jsem se po lesní pěšině do pořádného kopce, chata stála úplně nahoře osamocená.
Na půli cesty jsem se zastavila a dívala se, jak slunce zapadá. Bylo tu krásné ticho, klid, nikde ani živáčka. Když se slunce naklonilo za obzor, vyrazila jsem po pěšině dál. Za zatáčkou jsem uviděla opuštěné stavení.
Ozvěna mě obklopila
Škoda, co by za ten domek někdo dal! Říkala jsem si. Už jsem ho měla za zády, když vzduch rozřízl smích. Šílený smích. V úleku jsem se rozhlížela kolem sebe. Odrážel se od skal, a mohutněl ozvěnou. A pak jsem to uviděla. Z domu vyrazila postava v ženském kroji.
Běžela hroznou rychlostí ke mně, myslím, že dokonce přeskočila plot, a zase spustila ten šílený smích. Nečekala jsem ani vteřinu, chytla jsem svou velkou tašku a běžela. Do kopce.
Neotáčela jsem se, a zdolávala tak nejenom svůj osobní rekord, ale možná dokonce ten světový.
Konečně se mi před očima objevila chata, která patřila kamarádce. Vrazila jsem do vrat, nedbala toho, že na mě skočil jejich pes a vláčela jsem ho sebou, zakousnutého v mé nohavici. Dveře do domu nebyly naštěstí zamčené, vrazila jsem do nich jako torpédo.
Jako ve snu
A tam jsem se svalila na zem. Jako ve snu jsem slyšela, jak na mě někdo mluví. Když jsem chytila dech, začala jsem jim vyprávět. „Slyšeli jsme o tom od místních,“ řekl manžel kamarádky vážně.
„Je to duch majitelky toho domu. Žila tam sama, až se z toho zbláznila. Nenáviděla lidi.
My jsme ji ale nikdy neviděli ani neslyšeli.“ Pobyla jsem u Ivany a její rodiny týden, ale na procházky jsem vyrážela zásadně opačným směrem, než stálo to opuštěné stavení.
Alena (69), Kolín