Nakonec mi cizí lidé pomohli víc než moje vlastní krev. Trochu to bolí.
Malá Anička se na mě směje. Přední zoubky, tak jako každému správnému prvňáčkovi, jí chybí. „Babi, budeme si číst.“ Přitulí se ke mně a udělá ty své psí oči. Už v tom svém věku ví, že tímto pohledem mnoho dokáže. Mě tedy přemluví vždycky.
Vstanu a jdeme do našeho pokoje pro knížku. Ano, mám tady svůj vlastní koutek a za nic na světě bych ho nevyměnila.
Byli jsme normální rodina
Vdávala jsem se celkem brzy, ale bylo to z lásky. Vždy jsem toužila po velké rodině, plné štěbetajících dětí. Můj muž měl podobné plány, a tak se nám postupně narodilo pět dětí.
Peněz jsme tedy neměli nikdy nazbyt, ale jako rodina jsme drželi pevně pohromadě a užili si hodně zábavy. Nám s manželem to naprosto stačilo. Rodinná pohoda, společný život nás naplňoval. Bohužel jsme měli vyměřený ne příliš dlouhý čas.
Těžké chvíle
V osmatřiceti letech utrpěl manžel ošklivý úraz na stavbě, kde pracoval. Nějakou dobu bojoval v nemocnici, bohužel nakonec prohrál. Najednou ze mne byla vdova s dospívajícími dětmi.
Zhroutil se mi tehdy nejen celý můj dosavadní svět a život, ale především rodina. Bez táty, který doma vše stmeloval a měl nějakou autoritu, se děti začaly chovat, jak opuštěné ze řetězu.
Jeden konflikt za druhým
Náš rodinný život byl v naprostých troskách. Každý den ho provázely neustále konflikty a hádky. Děti si dělaly co chtěly a postupně odcházely z domova. Většinou s prásknutím dveří. Byla jsem tehdy jak omráčená, zesláblá tou bolestí ze ztráty manžela.
Nedokázala jsem tu situaci zvládnout a děti nějak usměrnit. Bylo to šílené období.
Zůstala jsem úplně sama
Když z domu odešla i nejmladší Marjánka, zůstala jsem sama. Celý život jsem žila jen pro rodinu a neměla jsem proto čas na nějaké kamarády na navazování kontaktů s lidmi v práci. Nyní se mi to vymstilo.
Abych úplně nezešílela, pouštěla jsem si nahlas rádio nebo televizi a povídala si s nimi. Ale nic nepomáhalo. Děti se rozeběhly po světě a kontakty se mnou udržovaly minimální. Zakládaly rodiny, pak sezase rozváděly. Občas se objevily s vnoučaty.
Prokleté dědictví
Vše se změnilo, když nám zcela nečekaně spadlo do klína dědictví po manželově bratranci, který žil v cizině. Celkem slušný majetek odkázal rovným dílem mým pěti dětem a mně. V ten moment nastala neuvěřitelná mela.
Nestačila jsem se divit a říkala jsem si, že snad ani tyto hádající se stárnoucí matky a tátové od rodin nemohou být moje děti. Když jsem se je snažila usměrnit, aby se o dědictví přestali dohadovat, obrátilo se vše proti mně.
Vyčetli mi úplně všechno
Moje vlastní děti mě zasáhly na tom nejcitlivějším místě. Vyčetly mi totiž, že měly hrozné dětství. Prý byly vždy všude za ty největší socky. Nikam jsme nejezdili na prázdniny, neměli jsme dlouho televizi, pak zase nebyla barevná.
Prostě podle nich bylo najednou všechno špatně. Prý to doma v dětství nenáviděly. Nejhorší bylo, že to tvrdili všichni. Ani jeden je neokřikl a neřekl, že ten náš rodinný život byl krásný a plný lásky.
Zhroutil se mi svět
Byl to otřes. Měla jsem pocit, že to vůbec nepřežiju. Bylo to strašlivé zklamání. Neměl se mě kdo zastat. Nebyl tu můj milovaný manžel, který by děti okřikl a vysvětlil jim, že mě nemůžou obviňovat z toho, že měli hrozné dětství.
Protože to přece nebyla pravda. Potřeboval jsem ode všeho nějak uniknout. Opustila jsem náš byt. Který jsem tak milovala a vyměnila ho za malinkou garsonku ve vedlejším městě. Snažila jsem se pálit mosty, ale smutek na duši mi zůstal a byl hrozný.
Paní Janička mě zachránila
Jednou jsem seděla v parku před domem na lavičce. Ani jsem si neuvědomila, že hlasitě vzlykám a že se mi po tvářích koulejí slzy jak hrachy. „Co se vám stalo, paní?“ Zastavila se tehdy u mě mladá žena.
Sedla si na lavičku vedle mě a nechala mě, abych se vyplakala na jejím rameni. A co víc, pozvala mě k sobě na kávu. Byla jsem tak zoufalá, že jsem jen automaticky vstala a poslušně za ní kráčela.
Moje nová rodina
Paní Jana s manželem a malou Aničkou bydleli jen o dva bloky dál. Ujali se mě opravdu, jako bych byla jejich vlastní. Anička sice už jednu babičku měla, ale byla spokojená i se mnou.
Jana už maminku nemá od svých dvaceti a já se pro ni stala takovou druhou mámou. Jsem moc šťastná. U Aničky v pokojíčku mám svou postel a koutek. Abych tu mohla přespávat, když malou hlídám nebo, když se zdržím na nějaké rodinné oslavě.
Mám pocit, že jsem se vrátila v čase. Zase prožívám krásnou rodinnou pohodu jako kdysi. I když s úplně jinými lidmi.
Alena V. (65), Mělník